Ztraceni v čase

22.7. Spaní v autě vyhodnocujeme jako přijatelné, ale ve stanu ve vyspíme lépe. Pobalíme a na snídani vyrážíme do nedalekého archeologického naleziště Wupatki. Kolem roku 1100-1200 tu lidé využili vulkanické aktivity pro rozvoj zemědělství a postavili tu několik vesnic a pevností - část i z kamene, která se dochovala do dnešního dne. Míjíme menší pevnosti a dorážíme až k info centru. Má zavřeno, ale za ním nás láká největší a nejzachovalejší ruina - Pueblo. Bohužel v rekonstrukci s podpěrami.

Tady si dáme snídani a dlouho přemýšlíme kolik je hodin. Čas tu přeskakuje z hodiny na hodinu tam i zpět podle toho, kterým směrem se zrovna vydáme. Většinou čas tolik neřešíme, ale dnes máme domluvenou prohlídku na Antelope Canyon na 11:15, kam ještě potřebujeme dojet. Proto Wupatki opouštíme a směřujeme do městečka Page, kousek od kterého stojí zmíněný kaňon. Hodiny ukazují 10:57, čas dojezdu 10:30, tak těžko říci, zda stíháme.

Po cestě Marťa ještě najde odbočku na místo, kde se dají vidět dinosauří stopy a tak tam zajedeme. Hned se nás ujme místní prodejce/samozvaný průvodce a že nám za mírné dýško všechno ukáže. Řekněme mu, že průvodce nepotřebujeme, načež se urazí a nezapomene zmínit, že Česká republika musí být chudá země, když nemá ani na drobný poplatek. Stopy po chvilce hledání najdeme sami a pak i zkamenělou kostru. Hlavní náplní “průvodce” tak zůstává asi jen postříkat stopy vodou, aby lépe vynikly. 

Pokračujeme na místo, kde máme domluvenou prohlídku kaňonu Antelope, ale zastaví nás brána s cedulí, že se kvůli počasí a bleskovým povodním prohlídka nekoná. Před dvěma dny nám přišel e-mail o tom, že se expedice ruší, ale na dnešek už nic nedošlo, tak jsme to zkusili. Bohužel neúspěšně. Chvíli vymýšlíme, co dál, když nám na okénko zaťuká slečna z vedlejšího auta, že si prohlídku domluvili včera na dnes bez problémů a že tam zkusí zavolat. Za chvilku už nám ale sděluje to, co jsme tušili a expedice se opravdu nekonají. 

Takže druhý bod v Page - Horseshoe bend - vyhlídka na Colorado, kde se stačí do tvaru podkovy. Marťa říká jako vyhlídka Máj z reklamy na Kaufland. Zaplatíme parkování a po slunci si to šineme širokou stezkou až na vyhlídku. Tak tohle reklamu těžce překonává.

Podkova je masivní. Báli jsme se, že řeka bude hnědá jako v Grand Canyonu, ale září průzračnou modrozelenou. Neskutečná podívaná. Pofotíme, co se dá a spěcháme zpět do auta. Po cestě jsme viděli ceduli na skalní oblouk, který vyhodnotíme jako vhodné místo na oběd. Bohužel slunce svítí přímo shora a jediný stín poskytuje ocelové pódium pod skalou. Nu což, vezmeme za vděk i tím. Jedli jsme i na horších místech.

Marťa se necítí úplně nejlépe na slunci a tak hledáme vodu na svlažení. Nacházím na mapách místo pro koupání a vyrážíme. Dojedeme na útes a vidíme pár lidí, jak se vrací mokří, což nám dodá jistotu, že se k vodě lze dostat. Otázka je jak. Chvíli bloudíme po skaliskách a scházíme níž a níž, ale přístup k vodě nenacházíme. Čtu recenze. K vodě se jde 30 minut a nikde žádný stín. Tak to je přesný opak toho, co potřebujeme a vracíme se do klimatizovaného auta.

Chvíli přemýšlíme co dál, jestli kavárna nebo kde se schladit a odpočinout si. Vybereme kavárnu, vzdušnou čarou 15 km, reálně 60 km, což po chvíli, co nám vychladne mozek, vyhodnotíme jako blbost a jen se stavíme pro kafe do obchodu. Raději se rozhodujeme vyrazit k dalšímu cíli NP Zion.

Projíždíme deštěm a přemýšlíme, jaké to je zažít ty rychlé záplavy. Včera jsme četli, že nějaká rodina den předtím při bleskových povodních v jednom z kaňonů zahynula. Musí to být drsné. Ale nemusíme čekat dlouho a při projíždění městečkem Kanab si hned jedny vyzkoušíme. Z ničeho nic projíždíme 10 až 15 cm kalné vody, která se valí po silnici a okolními domy. Masakr.

Škoda, zrovna v tomto městečku nás konečně trochu zaujala americká architektura. Dál pokračujeme bez příhod, než dojedeme k branám Zionu. Vstupenku už nikdo nechce a vesele pokračujeme dál, než nás zastaví menší kolona s chlapíkem se stopkou v ruce. Asi nějaké práce na silnici. Každopádně nás baví, že do USA ještě asi nedorazili přenosné semafory. Po chvíli se kolona rozjede a šnečím tempem popojíždíme za chlapíkem s cedulí, který posouvá kužely.

Konečně se rozjedeme a můžeme obdivovat východní údolí Zionu. Fascinuje nás kamenitá krajina s bílými a červenými skálami tyčícími se po stranách silnice. Občas zastavíme na vyhlídce, než projedeme tunelem, který nás dovede do hlavního údolí, kde už nás čeká jen krátká jízda k infocentru. Potřebujeme chvilku na wifi pro nahrání fotek a napsání článku, čímž začneme. Před zavírací dobou se zeptáme průvodce na nějaké tipy na výlety a kde pozorovat zvěř. Něco nám řekne, celkem dobrý tip je na pozorovací místo kondorů, ale pár zásadních informací zamlčí, jak zjistíme další den. Sedneme si ven a pokračujeme ve psaní článku.

Déšť nám občas smočí záda, ale alespoň je chládek. Po dešti Marťa vyráží na průzkum okolí, zatímco já dokončuji práci na počítači. Konečně hotovo a my se posouváme do kempu na večeři a spaní.

23.7.

Dnes chceme stihnout první autobus, co vyjíždí v 7 od íčka. Vstáváme v 6, dáme si snídani, pobalíme a projíždíme ke stanici autobusů. Tady nás čeká překvapení v podobě dlouhé fronty lidí. Spousta z nich má i hole, přemýšlíme na co. Vyčkáme a asi třetí autobus odváží i nás. Jako první místo volíme Emerald pools - smaragdová jezírka na zastávce číslo 5 z 9. Přecházíme řeku, z důvodu monzunového období stále hnědou, a zamíříme do kopce k prostřednímu jezírku. Po krátkém stoupání staneme u malého jezírka (možná kaluže) a smaragdová barva se taky nekoná. Nevadí vyrážíme do kopce k hornímu jezírku. To už vypadá o poznání lépe.

Barva sice stále neodpovídá, ale jeho zasazení do kolmých skal působí krásně. Potkáme skupinu Čechů, kupodivu jich v USA není tolik a scházíme zpět a pak ještě níž k dolnímu jezírku. Kolem nás padá voda z převisu s mechem. Spodní jezírko též neodpovídá Marti požadavkům a tak se vydáme na další zastávku autobusu. Nejdříve trochu zabloudíme, když najdeme zavřenou stezku, ale už se vracíme po schodech zpět a správnou cestou s výhledy na řeku a kaňon na zastávku 6 - The Grotto a pokračujeme autobusem na Weeping rock.

Krátká procházka do kopce nás zavede pod převis, ze kterého visí mech a stékají praménky vody - jako by kámen plakal. Po cestě ještě pozorujeme pár krocanů, co se promenádují a natřásají u potůčku.

Po návratu k zastávce se necháme dopravit nakonec na stanici 9 - Temple of Sinawava. Tady nám včera ranger doporučil strávit horké hodiny, že je to krátká procházka ve stínu u řeky. První část jde kaňonem po chodníčku podél řeky. Cestou potkáváme vracející se turisty se zmíněnými holemi a mokrými speciálními botami a začíná nám docházet, že se asi namočíme. A skutečně po pár set metrech stezka končí a dál se pokračuje řekou. Nechce se nám namáčet trekové boty a tak se jako jedni z mála zujeme a bez pomoci holí se vydáváme proti proudu vzhůru kaňonem.

Situaci komplikuje zakalenost řeky, takže netušíme kam stoupáme. Naštěstí kameny jsou ohlazené a často se střídají s pískem, takže se to dá. Více nás znepokojuje množství lidí, kteří jdou řekou nahoru a dolů. Takovej trochu Václavák. Potkáváme pár z Indie, co nás poprosí o fotku. Nemáme s tím problém, ale když hledám ideální místo zjišťuji, že řeka je tu trochu hlubší. Naštěstí se zarazím včas a uchráním jejich telefon před katastrofou. Ochotně nám nabízejí protifotku, čehož využijeme (i když fotky od ostatních většinou stojí za starou bačkoru). Snažím se chlapíka varovat, že řeka prudce klesá, ale buď neslyší nebo ignoruje a za chvilku je po pás ve vodě. Naštěstí můj telefon drží nad vodou. Rychle přibíhám, zachraňuji telefon a potom i chlapíka. Fotka stojí za prd.

Když začne řeka sahat ke kolenům, raději si najdeme místo na oběd a po něm se vracíme zpět. Kolem nás proplouvají kluci na nafukovačkách, děti se rachtají, dospělí jdou hlava nehlava, prostě blázinec. S láskou vzpomínáme na klidné kaňony loni v Albánii. Horko slibuje teplé proudy a proto se vydáváme na zastávku č. 8 a chvíli schování ve stínu stromů pozorujeme přelétající kondory krocanovitý.

Bohužel toho vzácného kalifornského nespatříme. Přesuneme se zpět na bus a dojedeme ke třem patriarchům, tři vrcholky pojmenované Mormony. Vyběhneme na malou vyhlídku a pak už se spěcháme zchladit do muzea. Marťa získá razítko a jdeme se podívat na film o Zionu. Když se trochu zrelaxujeme rozhodujeme se, že bychom mohli dojet postavit stan do kempu, ať ho máme večer připravený. Poté, co máme hotovo nás napadá dojet se podívat na vyhlídku na údolí, kterou jsme včera minuli. Projedeme údolí a tunel autem a za pár kilometrů a už nacházíme poslední místečko na malém parkovišti u vstupu do parku. Stoupáme po schodech. Po cestě obdivujeme výhledy na malé propasti, skály a jeskyně okolo nás, než se vynoříme na vyhlídce. Koukáme na silnici vedoucí od tunelu do údolí. Dechberoucí.

Chvíli se kocháme a pak se vracíme zpět. Ještě jezdí autobusy a tak se rozhodujeme popovézt se na zastávku 7 a dojít pěšky na 8. Malá cestička nás vede okolo řeky, suchou travinou a večerní slunce barví okolní skály do zlatočervena. Dojdeme do půlky, kde vylezeme k silnici na vyhlídku, aby nás v křoví překvapil schovaný jelen. Chvíli ho fotíme a on si vesele žvýká a ignoruje nás, než se vydáme dál. Konečně příjemná teplota a žádní lidé. Procházku si opravdu užijeme a jedním z posledních spojů se vracíme zpět k informačnímu centru a pak do kempu. Marťa ještě vyrazí na oblídku okolí, zda vystopuje nějaká zvířátka (najde hromadu ještěrek a malého zajíčka) a pak už jdeme spát. 

24.7.

Ráno chceme využít nižší teploty a rozhodujeme se vyrazit na cca 12 km trail na výhledové místo. Původní stezka z údolí je kvůli sesuvu zavřená, ale autem se to dá objet a navíc to znamená, že nemusíme lézt do kopce a máme to víceméně po rovině. Po cestě natrefíme na skupinku tlustorohých ovcí a pár krůt.

Cesta začíná asfaltem, ale přechází na štěrkovou. Trochu nás děsí nápisy, že na konci se nedá parkovat a že máme využít nějaký soukromý shuttle bus, ale nevzdáme to a nakonec i děravou prašnou cestou dojíždíme na malé parkoviště. Pár míst tu naštěstí stále je a tak se nemusíme bát, že by nám auto odtáhli. Nabalíme oběd, vodu a vyrážíme. Příjemná teplota je umocněna stíny borovic a tak nám cesta vesele ubíhá. Marťa fotí ptáčky a po pár kilometrech se začíná les rozevírat a po stranách se nabízejí vyhlídky do okolních údolí. U jednoho takového se rozhodujeme pro svačinku a hned na nás číhá hladová veverka. Mají prý mor nebo nějakou takovou nemoc, tak ji odháníme a rozhodně nekrmíme. Užijeme si kafe z termohrnku a pospícháme dál.

Stezka se začne stáčet dolů k údolí a to už víme, že výhled se nachází nedaleko. Pár metrů před ním potkáváme vracející se skupinu, která nás upozorní na spícího chřestýše u cesty kousek u vyhlídky. Konečně. Dlouho na něj čekáme. Pomalu se krademe po cestičce, abychom ho nevyrušili a i když jsme dostal popis a viděl fotku tak hada minu, jak je nenápadný. Marťa má naštěstí bystřejší oko a už ho pozorujeme a fotíme, jak si spokojeně spinká na kraji křáčí.

Nechám Marťu s hadem a jdu se kochat na vyhlídku, kde se ke mně po chvilce přidá. Tenhle rozhled stojí za to. Díváme se shora na Angels landing - vrchol, na které tu mají omezené vstupenky a takzvanou loterii, kterou jsme nestihli, ale vůbec nám to teď nevadí. Pod námi se klikatí Virgin river a zařezává se údolí Zionu. Neskutečné. Chvíli tu odpočíváme a užíváme si klid. Občas někoho vyfotíme nebo prohodíme pár slov, jinak pohodička. Slunce ale nepočká a stoupá po obloze vzhůru a my raději prcháme, dokud se dá.

Ještě si chceme vyfotit hada, možná uděláme neopatrný krok a had se lekne. Naštěstí se rozhoduje, že jen přeleze o kousek dál od stezky namísto, aby útočil. Když leze vidíme, že se asi zrovna najedl. Pravděpodobně nějakým neopatrným čipmankem, kterých tu okolo běhá spousta. A Marťa si konečně vyfotí i ocas s chřestítkem. Spokojeni se vracíme kousek zpět, ale ještě nás zaujme projít část East rim trail, stezky, co je odspodu zavřená. Tady na rozcestí vypadá průchozí. Užijeme si další výhledy z ní do vedlejšího údolí, ale jakmile začne klesat otáčíme se a vracíme se k autu. Ještě stihneme oběd. Dojídáme zbytky, kde Marťu pokouškou nějaké mušky a už nás vítá parkoviště.

Po cestě zpět se zase parkrát zastavíme, abychom si vyfotili údolí a pak se rozhodujeme se rozdělit. Marťa chce vyrazit na kondory, zatímco já chci uniknout z horka a konečně se podívat na celý film o Zionu v muzeu. Za něco přes hodinu se domluvíme na spichu na zastávce č 5, abychom rovnou přejeli na 4 na patriarchy, kde máme ještě jednu stezku v údolí, kterou jsme nezkusili. Potkáváme opět skupinku krůt - tentokrát kluků, přejdeme mostek, ale zastavuje nás déšť a tak se vracíme zpět na zastávku.

Jedeme zpět na začátek s tím, že bychom mohli vyrazit na stezku Watchman začínající kousek od informáku. Marťu v půlce překvapí, že stezka stoupá do kopce a rozhodne se netrápit v teple a raději se vrací fotit na parkoviště přírodu. Já vyrážím dál. Po pár set metrech se stezka rovná a už mě čekají jen výhledy na obě strany údolí a na pode mnou se rozbíhající parkoviště a budovy kempů a informačního střediska.

Nahoře ještě prohodím pár slov s výletujícími Kaliforňany (překvapuje nás, že každý zná Prahu) a už se vracím, abych to do smluvené hodiny stihnul. Pak už frčíme do kempu. Marťa spatří po cestě křepela a vybíhá ho fotit. Já jedu zaparkovat a letargicky na ni mávám, že podobných slepic se přímo na našem kempovacím místě pase asi 10. Inu já to vždycky říkám, že nejvíc zvířat člověk potká na silnici a na obydlených místech a plahočit se za nimi do džungle nebo lesa bývá ztráta času. Uvaříme večeři a spokojeni usínáme i když vedro příliš nepolevuje. V noci mě ještě budí bear box, co jsme zapomněli zavřít a cloumá s ním vítr. Tak si alespoň vyfotím hvězdné nebe nad skalami a pak už nic náš spánek neruší. 

25.7.

Ráno pobalíme věci a opouštíme Zion. Nakonec jsme k němu cestu našli, ale dal už nám vše, co mohl. Další cíl: Salt Lake City. Nagano máme splněno z Japonska, tak další dějiště Olympijských her, kde Česká republika získala zlato. Po cestě se v parčíku nasnídáme. Paní tu venčí pejska, tak si ho Marťa jde pohladit a připomene nám to toho našeho lumpa. Už nám začíná chybět.

Kousek před Salt Lake City nakoupíme a rozhodujeme se, že je na čase vyprat. Najdeme prádelnu na mince a zmateně poznáváme, co vše se musí udělat. Nejdřív prášek, ten se dá koupit v automatu. Vybíráme ze dvou. Pak prádlo dáme do pračky i s práškem, abychom zajistili, že do této se musí dávat hotovost ve čtvrťácích. Tak jdeme rozměňovat. Konečně jsem vyhrál automaty. Pračku pustíme, před prádelnou si dáme oběd a zavoláme domů. Za sušičku už zase musíme zaplatit v kiosku. Ten samoobslužný naše dolary z Evropy nebere. Naštěstí nám milá slečna u okénka pomůže a za sušičku zaplatí. Po prvním cyklu sušení máme prádlo stále vlhké a tak ho rozložíme po autě. To nám poradila teta, že přát před pouští se vyplatí, že to rychle uschne.

Dál už pokračujeme bez většího přerušení až do Salt Lake City. Zaparkujeme kousek od centra. Vedru tady neunikneme - pořád se pohybujeme okolo 40°C. Ve městě máme v podstatě jen dva body. Kostel a Capitol státu Utah. Pokusíme se dostat do mormonského kostela, ale odrazuje nás fronta a pravděpodobně vstupné a tak si jen prohlédneme mormonské budovy z venku. Patří jim tu široko daleko vše. Z venku bílé budovy s květinovými záhony působí pěkně, uvnitř kdo ví.

Mormoni za nás nemají skvělou pověst a různé majetkové a další kauzy tomu nepřidávají a tak se raději vydáme do kopce ke kapitolu. Okolo města se tyčí vysoké hory, na které je z terasy budov pěkně vidět. Kupodivu nás pustí i dovnitř. Dole nás zaujme hlavně chládek,  znak státu Utah a výtah, kterým se musíme svézt do 4 patra. Tady konečně můžeme pozorovat vnitřní architekturu schodů, balkonů a kopule v kombinaci s malbami. Parádní věc, že nás pustí tak daleko a tak se můžeme podívat i na místnosti nejvyššího soudu a parlamentu. Líbí se nám, jak mají malou místnost vyzdobenou a každý senátor má na stolku nějakou dekoraci (třeba sošku). Dole pod kopulí zrovna skončila svatba a můžeme obdivovat prostor s květinovou výzdobou na bílých stolech. Ale už stačilo, na parkování jsme si dali hodinu a tím, že nám to bude bohatě stačit a k auto docházíme rychlou chůzí pár minut po limitu. 

Nasedáme do rozpáleného vozu a vyrážíme k solnému jezeru o kousek vedle. Hledáme levnou sprchu a tady se jeví alternativa, sprchy zdarma po koupání v solném jezeře. Zaplatíme za vjezd a jedeme k informačnímu centru. Po cestě se potkáme poprvé s bizonem. Ohromná masa si leží vedle silnice a odpočívá. Uděláme si s ním selfie. Informační centrum se zrovna rekonstruuje a má zavřeno. A tak dojedeme k zátoce Bridger. Zjišťujeme, že sprchy kupodivu fungují, ale koupání v smradlavém jezeře se nedoporučuje. Necháme si tuto možnost otevřenou a vyrážíme na výhled na celé jezero. Bohužel žádní bizoni. A tak se vydáváme na druhou stranu ostrova. Tady vidíme bizona a ne jednoho, ale mrtě bizonů asi 100.

A taky vidloroha. To vám je jako jelen zkřížený s antilopou. Přechází přes cestu, protože nejvíc zvířat vidíte na silnici. My se alespoň snažíme zanechat přecházející zvěř v živém stavu. Tak, zvířátka stačila. Je třeba že zvířátek v autě udělat zase lidi a tak vezmeme zavděk hadicí u sprch a smyjeme ze sebe prach a pot z cest. Při odjezdu ještě pozorujeme západ slunce v bouřce a hodně nás překvapí keře opředené pavoučími vlákny, kam jen oko pohledné. Nic pro arachnofobiky. Ale za to ornitolog by si tu přišel na své. A co dál? To se dozvíte v příštím díle.