Hazardní plány

Ráno nás vytahuje z postele východ slunce. Kolem ještě létají netopýři. Dneska cíleně vstáváme brzy, abychom zvládli Údolí smrti dost poránu.

Jen vše rychle sbalíme, užijeme si krásné skalní objekty kolem a sedáme okolo sedmé na hodinku do auta. Cestou vidíme dva kojoty. A na krajině sledujeme, jak mizí voda. Míjíme sraženou pouštní lišku a projíždíme přes ceduli Death Valley. Na vyhlídce Father Crowley nás zaujmou cihlovočervenočerné skály a už koukáme na malé duny. Míša uvidí na silnici (asi) tarbíkomyš. Přejedeme vstupní bránu národního parku. Mesquite flat sand dunes nám zatím po Sahaře přijdou slabší. Zamíříme si to kousek na duny.

V písku se zrcadlí celá řada stop. Doporučených deset minut pobytu nám bohatě stačí a to je teprve půl osmé. U pozůstatku hasičského auta vyhodíme odpad, sice mají několik nádob, ovšem třídění se nekoná. A už pokračujeme dál na Devils cornfields, kde sledujeme speciálně rostoucí trávy. Míša si přeje jet na Devils gate, což ponejpve vypadá nudně, ale ukáže se nám z toho úžasný výhled na celou solnou pánev.

Konečně se mě někdo ptá odkud jsem. Vyklube se z něj Nizozemec. Pak nás čeká historické místo, kde se těžil borax. To také rychle projdeme (kape mi pot úplně všude) a vyrážíme do návštěvnického centra Furnance Creek. Wau. Mají informace i v češtině. Chvilku se schladíme uvnitř, já si otisknu razítka (začalo se mi líbit jejich sbírání). A pak se rychle rozhodneme jet na Salt Creek.

Koukáme, jak puci. Je tu řeka. To je trochu nanesený pojem, spíš potůček, ale je to hustý. A v ní mraky drobných rybiček. Kolem probíhají neuvěřitelně rychlé ještěrky. A vzduch se začíná dát krájet. Rozhodneme se navštívit Zabriskie point, kde jsme jako Alenky v říši divů, které ovšem někdo začal vařit.

Krásné pískové skály stojí za to. 100°F Míša projíždí stovkou. Stovka sem…stovka… Rychlý úprk do klimatizovaného centra s WiFi. Tady se zdržíme tak tři hodiny. Článek, oběd a nahrávání fotek. Zašijeme se v kině, takže každou půl hodinku dáme naučný film o Death Valley. Jó a podobný styl zašívání má i rodinka z Čech. Konečně vydáme článek a pokračujeme Artist drive k vyhlídce Artist, kde skály hrají růžovou, okrovou, zelenou, hnědou a fialovou.

Krása. Bohužel nesnesitelné vedro kazí celý dojem. Okruh je jednosměrný, takže ho musíme projet celý. Vjedeme na slanisko Badwaterbasin na místo Devils Golf Course, kde sledujeme slané krystaly. A konečná zastávka je při lovení fotky s nejvyšší teplotou (121°F) bod Badwater, kde se udává -86 m.n.m. Pod nebo nad? To jsem z toho jelen. A tak jedeme spocení a hotoví pryč z tohodle pekla. Hodně nám pomáhají brambůrky a rehydratační tablety. Zase tankujeme, poprvé v Nevadě a tady je benzín galon za cca 4$. (Malá matematická vsuvka kolik platíme za litr?) Moc těm jiným jednotkám nerozumím. Mi (zkratka pro míle) považuji za minuty a galon se podle mě nazývá barel. Jo a stopa? No, tak to možná od zvířat. Nákup ve Walmartu začneme vesele. Pár minut hledáme igelitové sáčky. Najdete je nad chlaďáky, v úrovni metr sedmdesát. Prodavač uhne zákazníci a ještě si popovídají, kdo nemusel uhnout. Pak se samozřejmě jako vždy nezvládneme držet nákupu. Ale fascinuje nás to. Obchoďák funguje jako silnice, plynulý průběh. To my moc nedáváme a tak se nám omluví v průměru tak osm lidí. A konečně! Každý výrobek, maximálně dva v igelitce. Nevěřila jsem tomu! Pak půl hodiny rovnou cestou, která nekončí a line si to k obzoru na spací místo. Chvilku hledáme plácek na stan, ale nakonec se ukáže jako správné hned to první. U titanového hrnečku vína, západu slunce a hvězd usínáme poblíž Mount Charleston. 

19.7.

Tentokrát se zvládneme královsky nasnídat a sbalit do 50 minut. Jogurt a párečky a muffin (ten zůstal) Míša považuje za švédské stoly. Dnešní cíl je jasný. Zabavit se před Las Vegas. Zvolíme Red rock Canyon. Stavíme na vyhlídce Red rock, kde sledujeme červenavé skály, pouštní veverky a sojky. Má tu být chřestýš. Hmmm…

Pak navštívíme návštěvnické centrum kaňonu. Čekám na Míšu a? Hle na červených krmítkách s roztokem létají. No ty jo, fakt! Kolibříci. Mě snad picne.

Vejdeme do infocentra, kde nám zaměstnanec parku poskytne veškeré informace, zakroužkuje zvýrazňovačem místa a jedem. V každém centru dostanete mapu okolí a často i noviny. Dokud je pod mrakem tak jedem. U první zastávky Calico se projdeme mezi skalami, u Sandstone Quarry obdivujeme velké čtverce opracovaných pískovců. Pak ještě mrkneme na dva výhledy až skončíme u Willow spring picnic area. Na Petroglyf trail nás čekají staré indiánské malby na kamenech.

Je jich tu však malinko. Procházíme se a vidíme králíka, extrémně rychlé veverky a tu a tam nějaký hmyz. Počasí pod mrakem nám maximálně vyhovuje. Pak se kocháme výhledem na Red rocks a zamíříme do informačního centra. Nejprve nás nadchne venkovní expozice s želvami pouštními a skvělou architekturou.

A v zápětí probíhá přednáška o jedech. Fotím veverky a kolibříky. Kolem jedné ještě zamíříme hledat chřestýše na vyhlídku, kde jsme stavěli ráno. Pravděpodobně jsem ho našla. Ale má to pár měsíců za sebou. Míša se mezitím dá do řeči s gangem motorkářů. Hlavně s Američanem původem z Německa. Pokračujeme dál. Chtěla bych najít stopy dinosaurů. Dáme si obídek v piknikovém prostoru, užíváme si vyvalující se veverky a co jiného než tortily (pomalu se začínají zajídat).

Obejdeme malý trail Red Spring po dřevěné lávce kolem pěkné louky pod skalami. U malé louže se tu koupají ptáci. Přímo na parkovišti vidíme americké křepelky. Teplota opět přidala na síle. Mě to nedá a chci vyrazit na skály. Čekám stopy dinosaura. Tahle hloupost nás zavede vedrem doprostřed skal a stejně nic. Dinosauří tu nic nenechali (tohle ale nevzdám - otisky stop dinosaurů).

V Las Vegas má být ptačí pozorovatelna Henderson Bird Viewing preserve, dojedeme přímo k ní a bohužel měla do dvou. Neúspěch nás nakonec zavede do hotelu, kde parkujeme přesně na čas check-inu. Jenže to netušíme, že hotel Apache patří do systému únikovek.

Protivná paní u recepce, všude gambling a prostředí, které už vypadá lacině, jenže v devadesátkách patřilo mezi luxusní místa. Po několika pokusech najít pokoj, kdy vystupujeme z výtahu, který nemá naše druhé patro. Míjíme security, hrací automaty a po schodech zabočíme dlouhou uličkou do východní části hotelu. Á postel! A pokoj. Ještě se stavíme do auta pro věci, kdy potkáváme “herečky” růžově oděné a ozdobené peřím. Jedna z nich je Českoslovenka a bohužel se mi nepodaří se s nimi zadarmo vyfotit. Škoda. Zmoření ze sebe smyjeme špínu. Vyzkoušíme hotelový bazén (jako ani výhled, ani jeho velikost nejsou hitparáda). Vyperu trochu oblečení v ruce. A už dobíháme patrový autobus veřejné dopravy.

Ve spěchu zapomínáme vodu a toho litujeme. Řidič si jednou odpočine a jednou zakouří. Prochází kontrolor dopravy a pomalu se kolem nás objevují neuvěřitelné věci. Kopie Eifelovky. Fotek chtivá ladně oděná děvčata, Darth Vader, Bluey, Mickey mouse. A už čekáme na vodní show u hotelu Bellagio.

Ohromí nás. Celé město pohltí tma, reklamy, světla a různé neonové nápisy. Pak pokračujeme dál, zaujmou nás pouliční umělci. V momentě vyhledávání dobrovolníků z davu se raději tiše vytratíme. Abychom se ztratili v kasínech. Já dokonce téměř i na toaletě. Spousta odboček. U Flamingo casina chvíli hledáme plameňáky. Uprostřed budov je malá rádoby oáza, kde spinká několik růžových opeřenců. Pak si to proťápkneme pěšky k obrovské promítací kupoli Sphere.

Wau! Rozhodujeme se mezi nákupem vody (1,5 km i na zastávku) a chytnutím autobusu (0,6 km). Autobus vyhraje. Zaujme nás hotel Treasure, ale pirátská loď není tak dobře osvětlená. Ujíždí nám spoj. Ještě nás dostane nasvícená kaskáda vodopádů u kasina Vynn a už si to šineme autobusem pěkně k hotelu. Naše hotelové kasino dost ožilo. Uťapkaní padáme na postel. Ale jen na chvilku. To hlavní nás teprve po deváté čeká. Vyjdeme z hotelu na ulici Fremont.

Obří obrazovka nad ulicí a zbytek se nedá popsat v celých větách. Jsou to světýlka, tabule, pouliční umělci, koncerty, spoře oděné ženy, svalnatí muži, žebráci, obchody, hendicapovaní… Nad ulicí je zipline, kde nám nad hlavou projedou každých pět minut lidi. Ruch, hlasitá hudba, smích. Projdeme celou ulicí. Bizardní. Nasajeme atmosféru a vlastně ani nemáme chuť zkusit kasino. Tohle asi není náš styl. 

20.7.

Ráno se budíme ve tři čtvrtě na sedm. Chvíli zpracováváme různorodé věci. Užíváme si internet, zkoušíme protřídit fotky a kontrolujeme zprávy z Čech. Kolem deváté ještě načerpáme vibe Los Angeles, odhlásíme se. Tentokrát o dost milejší paní nám dává parkovací lístek zdarma a opouštíme město směrem k přehradě Hoover.

Všude je sucho a pusto a uprostřed skal a kopců se tyčí hráz nádrže. Prohlédneme si ji a už frčíme dál.

Hů u ú. Road Sixty six. Úsek silnice započneme v městečku Kingman. Prohlédneme si muzeum a pár parních lokomotiv. Čeká nás zas nákup. Náš oblíbený obchoďák to jistí. Dokonce už z něj jako správní Američané voláme. Najíždíme na slavnou silnici 66. Fascinují nás nekonečně dlouhé nákladní vlaky. Ten nejdelší má pět mašin. Učíme se zvládat nesnesitelné vedro a tak si dáváme oběd na kapotě auta pod železničním mostem. Míša si dává hamburger a já už tradičně tortily.

Pak se stavíme k obchodu se suvenýry Hackberry milepost 80. U něj je i malá výstavka vraků. Krajina se začíná lehce zelenat a pozor! Bouřka. Zatím vidíme jen blesky. V městečku Seligman se na chvíli zastavíme. Všude jsou barevná autíčka. Pixar se tu inspiroval na animák Auta. Hezká atmosféra.

Když se chystáme odjíždět začíná lehce pršet. Trochu sprchne a teplota se stává přijatelnou. Před naší další destinací tankujeme. A za necelou hodinku nás čeká bouřka v Grand Canyonu. Cestou je placka s kopcem typu Říp. Nikde nic, jen borovicové lesy. Na jednom místě vidíme jeleny. Laně s mláďaty.

Bouřka se nekoná. Přijíždíme na parkoviště Raven 1. A? Je tu! Grand Canyon. Wau. Všem, kdo nevěří na pohádky bych ráda vzkázala, že by se člověk měl držet svých snů. To je neuvěřitelný. Stojíme dobrých pět minut na místě. Zkoušíme návštěvnické centrum. Už zavřeno. Je skoro sedm a rozhodnutí je jasné. Západ slunce v Grand Canyonu. Chvátáme na vyhlídku. Sedneme si a čekáme, jestli se slunce dostane zpoza mraků. Ani už nedýchám. Vyleze. Emotivní.

Vrátíme se k autu a dojedeme na spací místo. Tentokrát zase nadivoko. Dlouho do noci si povídáme. Místní kempovací místa nejsou dimenzovaná na náš typ kolíků (a to máme americké kolíky), zvihne se vítr a už ho chytáme. Naštěstí jsme spaní zachránili. 

21.7.

Dneska trochu později, ale kolem půl deváté se stavíme do centra, kde necháme auto. Nic moc pro nás nemají a tak vyrážíme oranžovou linkou autobusu na zastávku South Rim Trail. Autobus převáží lidi každých deset minut. Příjemné počasí a zataženo. Dokonce si beru košili. Podnikneme menší trail do kaňonu.

V jednom dni se nedá sejít až úplné dno k řece Colorado. Nádhera. Klesáme a klesáme skalní hory mají pestré tvary, odstíny červené a béžové a mísí se s obzorem. Úzce vrytá boční údolí se spojují k řece. Sestupujeme 400 výškových metrů na místo Cedar ridge. Já zůstávám na vyhlídce. Kochám se ptáky, veverkou a kondorem.

Míša jde ještě dál. Celkově shora 860 výškových metrů na místo Sceleton point. Najít řeku Colorado. Sleduji asi dravce. Přítomného strážce se zeptám, co je to za druh. Kondor krocanovitý. Toho už máme. Vracíme se, lezeme do kopce a začne svítit slunce. Chvíli nám to trvá, nelitujeme. Treky kolem pěti, šesti km nám v tom vedru vyhovují. Pak vyjedeme na vyhlídku Yaki point, dáme si svačinku.

Zase sledujeme kondora krocanovitého. Létá kolem nás, až máme pocit, že na nás nalétává. Vrátíme se k autu a dáme si oběd. A plán mluví jasně. Projet všechny zastávky na červené lince. Modrá linka nás veze na Hermit rest, kde jsou vláčky s nápisy Grand Canyon. Přestoupíme na červenou linku. Vystoupíme na prvním bodu Trailview a sledujeme zase kondory. Na Maricopa pointu se ještě i přes vedro kocháme.

Vždycky chytneme další busík, takže nečekáme moc dlouho. Powell point, pojmenovaný po místním pruzkumníku, nám nabídne ovce tlustorohé. Asi šest zvířat okusujících křáčí. No hustý a asi dvacet kondorů. Když tu zvolám: “Míšo, Míšo. Tamhleten je větší.”

A opravdu vzácný kondor kalifornský v celé své kráse. Míša jen rezignovaně prohlásí: “Vždyť si ho přeješ tak pět minut a je tu! Tak já si budu přát třeba duhu.” Pozoruju ovce.

Jenže neuvěřitelný je pořád kaňon pod námi. Kvůli vedru skáčeme pořád do autobusíku. Hopi point se nám hodně líbí a zvažujeme ho na západ slunce. Další Mohave point nás osloví kamenem, kde se jakou dobu fotí Francouzi. Nakonec to dopadne hádkou. Tak jdeme až na vyhlídku. Kochám se hmyzem a ještěrkami. Z Monument Vista creeku se rozhodneme jít Rim trail až k bodu The Abyss. Tady si fakt užijeme klid a hloubku. Projedeme poslední dvě místa a Pima point na nás zapůsobí. Na mě i kolibříkem. Navštívíme Hermits rest - indiánský obchůdek a chvíli trvá, než dojede bus. Fotím alespoň tři druhy vos.

To zas bude fotek. Nad kaňon míří černé bouřkové mraky. A my se vracíme červenou linkou a pak modrou k návštěvnickému centru. Tam ještě potkáme laň s mládětem. Navečeříme se. Měníme plány a na západ slunce bereme místo Lipan point, které je směrem naší další cesty. No ale bude to těsně. Máme příjezd 19:43, což je čas západu. Bouřka se blíží. A my do ní. V téhle části Arizony jsou hlášené bleskové povodně. Stavíme se vyfotit bouřku nad kaňonem. Cestou nad silnicí spatříme duhu, jé! A najednou se otevírá výhled. Cože? Duha nad Grand kaňonem?! Krása.

Jedeme dalších patnáct minut, ale už je jasné, že čas “tak tak” se změní na “to asi nedáme”. A tak stočíme auto na Grand view point a za nepříjemného větru, deště a bouřky v zádech koukáme na ten nejkrásnější západ slunce. Tady a teď. Lehce promoklí hodinu řídíme na spací místo, které je hodně bahnité. A cedule Danger flash floods (bleskové povodně) nás posune o 6 mil jinam. Dneska usínáme v autě. A jakou pohádku budem vyprávět příště? Třeba tuhle: “Jak jsme se (ne)ocitli v jiném čase”.