Velrybářská výprava, zadařila se?

Hledám kosatky a velryby. Ty google fotky, na který mě občas muž láká, jsou neuvěřitelné. Devět kosatek kolem lodi. A my nic.

Objíždět mnohokrát víc mil se nám nechtělo a tak frčíme na trajektu. Asi půl hodinky jedeme, koukám na moře a Míša si čte. Naberu nějaké prospekty a hurá. Poznat NP Olympic. Jenže zase je potřeba doplnit zásoby. Tak Walmart. Jsme už zkušení a hlavně najezení, akce zabere 30 minut. Zkoušíme tankovat, ale i benzinka chce členství v klubu. Natankujeme jinde. Vyrazíme tedy na první cíl Dungeness. U prvního parkoviště zjistíme soukromý pozemek. Sleduju mořskou vydru a hle. Dva ptáky na větvi. Tady to balíme, ale dojedeme k nim. Dva mladí orli u hnízda. Hustý. A celý mys Dungeness zkoušíme z druhé strany. Zaparkujeme a zjistíme, že je tu kemp. Vypadá to na 14$, ale vzejde z toho 40$. Jednoduše se rozhodneme pro procházku a spaní na divoko. Chvíli jdeme sekvojovým lesem s kapradím. Jak kdyby tu měl vyskočit velociraptor.

Až se ocitnene na nádherné písečné pláži a písečné kose. Procházíme se mezi obrovskými naplaveninami stromů. A ejhle. Ledňák se kouká mořskou lagunu. Přiblížím se k němu než odlétne. Potkáme ještě kulíka s mláďátkem. Dáme si svačinku a užíváme si večerní slunce. Cestou k autu si pošprechtím s američankou, jejíž maminka žila v Německu. A jede se dál. Hledáme spací místo u Hot springs creek. A vůbec. Miluju Hot springs, jenže v USA je to akorát tak podvod. 5 km bez šance. Zkusíme to na druhou stranu. Fíha laň od wapitiho. Vylítla těsně před námi. Míša je dobrej. A za chvíli mládě z boku. A najednou před námi zvíře. Vlk. To se nám zdá nemožný. A taky, že je. Má kovový obojek a připomíná huskyho. Byl to pes. Navíc časem zjistíme, že vlci tu vyhynuli. Škoda. Už abychom něco našli na přespání. Místa obsazená a tak se dostaneme do hor. Cedule mluví o placení, ale 10$ nám nepřijde mnoho. Najdeme odbočku od silnice. Zaplatíme, zaparkujeme. A prásk. Pšú. Prásk. Zase prásk. Snad nás tu nikdo nezastřelí. Ohřejeme si polévku a střílení přestane. Kolem desáté tvrdě usínáme. Jak ráno zjistíme asi je to tu střelecká oblast. Leží kolem nás několik starých nábojů. 

5.8. Vstáváme a jsme docela rychlí. Před sedmou jedeme Hurricane Ridge. Nemineme vyhlídku před dvěma tunely. Krásný rozhled na lesy, trochu moře (to pořád zahaluje kouřový opar) a ledovcové údolí. Zaparkujeme úplně na konci. Když se chystáme na trasu, uvidím velkou skupinku Kaliforňanů, jak se vzájemně fotí. Nabídnu jim fotku. Ještě dlouho opakují Čekia. Vyrážíme a předbíháme skupinu. Vidíme laň jelence s malým mládětem a několikrát čipmaky. Pomalu po asfaltu vstoupáme vzhůru mezi krásnými loukami s výhledem na horu/y Olympic/u.

A najednou si to šinu vzhůru a slepice asi o 100 m dolů. No hned jí jdu prozkoumat. Chvíli čekám, fotím jí a ona zvedavě přichází za mnou. Po chvíli na mě Miška mává. Pojď, pojď a už popobíhám. (Míša říká, že mě v životě neviděl běžet takhle rychle do kopce.) Je tam svišť. Nefalšovaný olympijský.

A druhý a třetí. Přechází nám přes cestu a neohroženě na nás kouká. A asi tři slepice s několika desítkami mláďat. Krása. Dojdeme na první vyhlídku a ještě se projdeme po okolí návrší. Jelenec ležící pod stromem jakoby nevnímal turisty. A o kus dál stojí roztomilý mlaďouš. Potkáváme dvě slečny, které vynikají odhalováním zvířátek. Líbí se mi motýli okolo nás. Slečny nám ukazují mládě sviště. Pak vylezeme na vrchom Hurricane. Tady se zase pokáme s velkou skupinou Kaliforňanů původem z Taiwanu a musím je opět vyfotit. Dáme se s nimi do řeči a i oni nám udělají fotku.

Ptají se nás na Českou republiku. Tentokrát si nejsem jistá jestli zaválíme, že máme malé roztomilé hory a tmavohnědé a tmavomodré řeky. Ještě že máme Prahu. Staré budovy zaujmou. A pozor. Kamarádka si vzala Vaška. Taková veselá kopa lidí. Potkáváme často dětmi početné rodiny, nebo celou rodinnou sešlost na výletě. Ještě sledujeme mládě sviště a my se odpojíme, abychom pokračovali kousek trailu. Tady zase potkáme slečny pozorovatelky. Svišť proti horám. Toho ještě vyfocenýho nemáme. A s tím posledním, co se vyvaluje na sluníčku na skále, (Míša mu říká jednohubka pro orla), se loučíme s výletem. Předběhneme Kaliforňany a už jen fotím dravce a motýly a pokračujeme. Zastavíme se na ranní vyhlídce, je mnohem lépe vidět, i když pořád je vše v kouřovopožárovém oparu. Navštívíme hlavní informační centrum národního parku.

Zase bez WiFi. A tak sesbíráme inspiraci a vyrážíme dál ke Crescend jezeru. S výhledem na něj a za pomoci vos si dáme oběd. Po něm se projdeme podél Falls creek k vodopádu Marymere mezi vysokými stromy. Z nich dolů visí dlouhé mechy. Vodopád patří mezi ty menší, ale docela milé. Ještě procházíme Moments and time nature trail podél jezera. Pak zkoušíme místo Sol duc falls. Tam nezvládneme zaparkovat a nás naláká Salmon cascade na Hot spring creek road. Hot springs jsme ale zatím žádné pořádné nepotkali. A tohle není výjimka. Voda studí. Velmi.

Zajedeme na mys Flaterry, nejseverozápadnější bod Ameriky. A možná i nejzápadněji pro nás. Indiáni kmene Makah mají povolenku. Roční předplatné za dvacku. Po silných starých dřevěných poválcích dojdeme na nádherné místo. Přeletí nad námi orel bělohlavý. Bohužel papuchalci (můj sen je je jednou vidět) nikde. Ale raději jsem nafotila hodně fotek. Co kdyby. A kdoví na fotkách se zvířata určují lépe.

Vidím lachtany a alkouny holubí připomínající lysky. Užíváme si místo. Připozdívá se a lidí přibude. Vrátíme do auta. U indiánů se nesmí kempovat a proto vyrážíme trošku nazpátek. Cestou rychle stavíme u sovy. Vidíme volavku a za jednou restaurací asi 10 lovících orlů. Porcujují ryby. Někteří jsou hnědí, jiní bělaví. Úplně bílou hlavu mají asi ve věku čtyř let. Nádhera. Večer najdeme místo 20 km od indiánského osídlení. Stanujeme ma pláži a opékáme marsmellow.

Vyjde z toho přesazený instantní cukr (chutná jako našlehaný sníh v kouři). Američané se toho nebojí. Projedou autem na pláž téměř kolem moře. Pár lidí stanuje na druhé straně. My sedíme u ohýnku, pozoruji krabíky, žlutého slimáka a posloucháme šumění vody. 

6.8. Nechám Míšu vyspat až do sedmi. Mokro a písek a mlha zpestří naše ráno. Zajímavé kombinace. Na snídani nám dělá společnost žlutý (fakt výrazný) slimák. Sbalíme se a jedeme znovu na mys Flaterry. Cestou stavíme u přístavu s orli. Je jich tam alespoň 15. Mladší z nich si hraje s peřím. Zastavíme se u birdwatching pointu, kde vidíme jenom kachny. A v mlze hluboké tak, že by se dala krájet na nás vysvitne sluníčko. Ale na mysu stále houstne mlha, i když tu a tam projde paprsek. Vidíme zase alkouny a dva kormorány. Z dálky proniká šedou oblohou zvuk lachtanů. S přicházejícími lidmi začínáme ztrácet naději o tom, že mlha zmizí. Najdu nedaleký výhled a ten se nám nepozdává a tak jedeme do nitra indiánské rezervace. Trochu nepořádek, bydlení v trailerech a mobilheimech a ručně malované cedule. Dojedeme na parkoviště a plánujeme jít tři kilometry na pláž Shi Shi [Ši Ši]. Jdeme (pra)lesem. Stezka se roztahuje do všech stran kvůli bahnu. A v jeden moment nacházíme cestičku na pláž. Voala. Ferata. Ale jaká. Přesně tohle není můj styl. (Míša tvrdí, že to žádná ferata nebyla, jenže já tyhle triky poznám. Jednu jsem lezla. (Áčkový typ.) A tady to teda růžové není. Po jedné přestávce slaníme na pláž.

Krásnou písečnou. Okouzlí nás skalnaté a kamenné bloky s jezírky, kde jsou zelenavé sasanky, růžové hvězdice a různé mořské řasy. Mě tenhle svět úplně pohltí. Mořský život v jedné tůňce. Poustevníčci. Přelezeme na další část pláže. Had. Hustý dva hadi! Pokocháme se skalisky a já fotím ústričníky tmavé.

A ta jezírka plná života. Z pláže vedla samozřejmě i normální cesta po schodech. Na začátku stoupání na mě Míša zakřičí: “Pozor! No teď si na něho málem šlápla!” Leknu se, že to byl had, minimálně chřestýš a on slimák. Lesní cesta nabízí pohled na nádherné kapradiny, vysoké maliníky a pestré druhy hub. Chceme se zastavit v návštěvnickém centru rybaření a rybí líhni. Třeba na oběd. Nakonec se rozhodujeme, že si dáme oběd na pláži. Pak se stavíme u městečka Neah bay. Vidím kachnu a rybaříky proužkované. Punkový frajeři se vystavují. Projíždíme kolem orlů. Tam už však nelétá ani jeden. Míša přeřídí hodinu a půl k Hoh rain forest, tam se dostaneme do skoro hodinové zácpy. Není parkování. Proletí orel, je slyšet datel a pěkné kačky. Já už to nevydržím a prchnu na WC. Pak se rozjedeme a stejně parkování hledáme a parkujeme ve škarpě. Informační centrum už má zavřeno. Vyjdeme na trasu Hall of mooses a já zjistím, že jsem si v autě zapomněla baterku do foťáku. Tak se vracím. Jdeme lesem, kde metrové závěsy mechů a řas visí k zemi. To je nádhera. Jedno místo doopravdy vypadá jako síň. Rostou zde vzrostlé javory.

V ten magický moment se ocitáme chvíli sami. Pak sledujeme sojky šedé, které podél cesty loudí potravu. Jdeme kolem jehličnatých velikánů. Nádhera. Přejdeme na trasu Spruce nature trail a dojdeme k řece. Lidí je tu docela dost a tak se znovu vydáme dál. Potkáváme nadšenou babičku s tak dvacetiletým vnukem. Koukáme na vsudypřítomné veverky, jak okusují šišky. Vrátíme se k autu. Míša doplní vodu a já se vydávám hledat zvířata podél cesty. Na jednom místě stavíme, protože vidíme jeleny.

Dost velké stádo. Za dvacet minut jsme na místě, kde se dá přespat. První jsou plná a další prostor pro několik aut též. Tak vezmeme lesní parkoviště s toaletami. Uvaříme polévku (smetanovo kuřecí s kukuřicí) a ta nás hřeje stejně jako naše zážitky.

7.8. Vstáváme o půl sedmé a dáme si pohodovou kávu a vajíčka. Mrholí a obloha zatažená. Studuju (zase trochu pozdě), kde se dá jet na velryby a ejhle. Oni v Portlandu zas tak nebudou. To mě teda extrémně rozesmutní. Měla jsem tour zabukovat dřív, když jsme byli v Seattlu. Zase chybí signál a tak toho moc dohledat nejde. Nu což. Dojedeme na Ruby beach, kde se tyčí krásná skaliska ve vodě a jsou tu zase malé kaluže plné barevného života. Prohání se tu ústřičníci. Vysvitne nám sluníčko. Jenže já pořád lituju verlyb a kosatek. Tady mám jedinečnou možnost. Zkouším signál a googlím místa. Všechny plavby se na víkend vyprodaly. Přijíždíme na pláž Kaloch, kde na vyhlídce sledujeme pohyb. Jeee. To jsou delfíni. A kolik. Vidíme jen jejich tmavé ploutvičky. Sestoupíme na pláž. Zase prudký slez po kamenech, ale asi není tak hrozný.

Stojí tu krásné skály na břehu, co připomínají kostky. Po pláži hledám zase zvířata. Kaluže jsou plné zelenavých sasanek a poustevníčků. Načež za kameny mě Míša volá. Je tam velryba. Moje první v životě. Bohužel mrtvá. Byl to nejspíš keporkak. Zpátky k autu. Signál nikde. Smutná jsem pořád. Avšak velrybu jsem viděla. Jen jsem si to setkání představovala jinak. Ještě zkouším poslední šanci. A obsazeno. “Fully booked.” Vyrazíme na pláž č. 1.

Kde hradbu před pláží tvoří padlé šedavé kmeny. Cestou hledáme místo na oběd a najdeme jezero se stromovým velikánem. K němu si doneseme jídlo a uděláme u něj krásný piknik. Ohromný strom uchvátí každého příchozího. Míša najde při mytí nádobí parádního pavouka, ten ale hbitě zalézá. Takže jej nevyfotím. Do navigace dáváme Walmart. Nakoupíme zásoby a další point bude Portland. Někdy prostě musíme nést plody naší neodpovědnosti. Co se dá dělat. Jenže Míšovi to nedá, koukne se ještě jednou a pozor uvolnilo se jedno místo. Bookujeme ho. Cena je poměrně dostupná. Takže měníme plány a řítíme se směr spací místečko. Míša si přeje spát u řeky, jeho přání je mi obzvlášť teď rozkazem. Hledám extrémně dlouho příhodné místo. Často kolem Seattlu lidé spí na parkovištích. Najdu nádherný prostor pod horou Mount Rairnier. A stejnojmenným národním parkem. Zaujme nás obchod, že bychom koupili pivo, ale nakonec nenajdeme oddělení alkoholu. Za to si člověk může koupit deset kilo mouky, omáčky a polevy v dvoukilových pytlech. Člověk míní a? Oheň mění. Potkáme hasiče - jasná zpráva prozkoumat situaci. Přesně na místě, kam jedeme je oheň (celá Kanada je v plamenech) a ještě i část státu Washington, kde právě jsme. (Největší požáry ve Spokane jsme projížděli úplně v samém počátku.) A tak se pro naši bezpečnost vypravíme mnohem více na sever. V asi osm hodin přijíždíme k řece. Tady parkujeme auto a přímo u řeky spíme ve stanu. Se stmíváním večeříme a máme v plánu si pospat. 

8.8. Ráno až do osmi vydržíme ve stanu. Příjemně jsme si pospali. Připravím snídani a tu jíme na krásné kamenné pláži. Zkoušíme se i umýt. Míša to zvládne, ale na mě je to dost ledové. Pak se zastavíme u Granit waterfalls. Jdeme po železných roštech a pod námi hučí vodopády. Pěkné skalisko. Ale viděli už jsme lepší. Mě zaujme sírovec. Nádherně oranžová houba.

Rychle najdu nejbližší možnou prádelnu a vypereme. Obsluha, čistota i WiFi. Všechno perfektní. A milá mladá slečna vypadá, že udělá cokoliv ke spokojenosti zákazníků. Dětem pustí pohádku, každému pomůže. Vysušíme prádlo v sušičcea rozložíme po autě, aby doproschlo. Koumáme místo na oběd. Jedeme kolem ovocných plantáží, kde prodávají veškeré možné ovoce (borůvky, jahody, maliny, ostružiny), domácí produkty (vajíčka, sýry, maso, vyřezáváné dřevo) a mají záhony květin na samosběr. Najít posezení se nám v oblasti indiánů kmene Swinomish nepodaří. Nakonec najdeme klidnější místo u mořského kanálu, který vypadá jako řeka. A je čas přejet do Anacortes. Jdeme se zaregistrovat na loď. Čekáme asi 20 minut. Můžeme si vybrat ty nejlukrativnější místa. Sedneme si na příď. Vítá nás kapitán, dvě mořské bioložky a jedna studentka mořské biologie. Nadšeně vykládají co nás dneska čeká. Že byly spíše spatřeny velryby, ale nic se nedá předpovědět. Vidím zase dvakrát ploutvičky jaké mívají delfíni. Při cestě se s námi vesele baví průvodkyně. Vyfotí nás. Loď pluje rychle a fouká. Naštěstí konečně využiju všechny vrstvy. Včetně rukavic a péřové bundy. Projedeme kolem tuleního mysu a tam nic. Před lodí občas proletí ptáci. Tajně doufám na papuchalky. A tak získávám mázlé šmouhy. Slunce nás hřeje a 10 kilometrů od hranic s Kanadou se otáčíme.

Pluje tam! Jeeee. Ploutev se míhá nad hladinou. Mládě. A za chvíli za ním dospělec. Scoop. Samička, která připlavala s letošním miminkem. Sledujeme je. Mlaďoušek se objeví častěji. Musí se nadechnout za dvě až pět minut. Matce stačí delší interval. A taky dělají ty gejzíry. Mazec. A tu a tam šplouchne ocasní ploutev. Podle té se určují. Po asi půl hodince přejíždíme za lachtany Stelerovy. Baví nás, jak se vyvalují. Bedlivě pozorujeme, když tu začne jeden samec vyžadovat dominanci nad tím druhým. A začnou se napadat. Podívaná jak z National geografic.

Spadnou do vody, chvíli se žďuchají. Vylezou a ten větší to vzdá a jde prudit odpočívající samičku. Ta se vztekle plácne do vody a vyleze o kousek dál na skálu spát. Pak se ukáže, že mládě Scoop má hravou náladu a tak vyskakuje. Moc to prý velryby nedělají. Tak se za nimi rozjedeme. Všude na přídi stříká voda. Začínám být prokřehlá. Jdu se na chvíli ohřát do kabiny, kde mě vždycky někdo pustí sednout. Průvodkyně vytahuje vlaječku s logem jež označuje pozorování velryb. Normálně skáče. Vidíme jí polovinu. Vyskočí a třikrát! Ještě několikrát se vynoří obě velryby a vystříknou vodu. Pak už se pomalu vracíme zpátky.

Sedím chvíli uvnitř, tam si nadšeně spolucestující ukazují fotky. Když se ze zvědavosti zeptám, zda zvládli vyfotit skok, říkají, že ne. Nadchne je bělavá hora bez kouře. A my se s horou vyfotíme též. Ještě ukazuji bioložkám fotky delfíních ploutviček, abych zjistila, že to byla sviňucha obecná. V přístavu za námi plave tuleník. Rozloučíme se. Připozdívá se. 18:30. Ještě nás čeká přes dvě hodiny řízení. Cestou na odpočívadle uvaříme večeři. A o půl jedenácté nacházíme místo u dálnice. To se nám zdá hlučné a tak se rozhodneme o 30 minut prodloužit čas jízdy. Míša si všimne zvířete. Ihned poznává vačici, která něco žere. Dojedeme na klidnější silnici. Rychle přerovnáme všechny věci a o půl 12 usínáme.

Poznámka redakce: Při třídění fotek zjistím, že některé ze šmouh vypadají podobně papuchalkům. Určím z toho papuchalky růžkaté. Blízké příbuzné rodem papuchalkům severním a chocholatým. No a o těch? Si necháme zdát v Evropě? Anebo?