Na vlnách amerického Severozápadu

9. 8.

Vstaneme a sbalíme auto, zjišťujeme, že spíme trochu mezi odpadky a na snídani raději odjíždíme pryč směrem na Portland. Zastavíme v parku pod dálničním mostem, kde jen rychle uvaříme snídani a kafe a jedeme dál. Vjíždíme do města. Mapy se mě snaží navést na zavřený most. Několikrát. Nakonec prokličkujeme a už vyjíždíme do kopce nad město. Tady hledáme parkování u zahrad. Bylo by tu i zdrama, ale cedule upozorňující na krádeže nás odrazují a raději parkujeme u japonské zahrady, kde najdeme místo po paní, co zrovna odjíždí. Zaplatíme parkovné a vyrážíme do růžové zahrady. Záhony s růžemi se tu táhnou, kam jen oko dohlédne.

A ty barvy. Červené, růžové, oranžové, žluté, okrové, bělostné, fialové a různé žíhané kombinace. A taky malé, velké a popínavé. No prostě tolik kvetoucích růží jsem jakživ neviděl. Procházíme mezi keříky a díváme se na květy se včelkami. Občas přivoníme. Martě se hodně líbí červeno-bílo flekaté a oranžové jako meruňky. Já hledám modré nebo černé, ty bohužel nemají.

Když dojde čas na parkování, nasedáme a jedeme do centra. Najdeme relativně levnou garáž v centru. První recenze říká, že je už tam 2x vykradli a že máme vše schovat pod roletu v kufru. Tu nemáme. V horních patrech, kde parkuje už jen pár aut, vidíme i vysypané sklo z rozbitého okénka a raději se vracíme zase dolů, kde přeci jenom občas možná vykoukne sekuriťák. Vše v kufru překryjeme šátkem a doufáme, že naše špinavé auto nepůsobí příliš cenně.

Vyrážíme ven. Hned po prvních krocích nás opět překvapuje, kolik tu je bezdomovců. Mají stany, vozíky, psi, nebo jen tak leží na ulici. Naše první zastávka je jídlo. Portland je vyhlášený pojízdnými stánky se street foodem. Necháme si poradit od AI a směřujeme náměstíčko s několika desítkami těchto vozíků. Třetina jich má zavřeno, ale i tak si můžeme hodně vybírat. Připomíná nám to night markety v Asii.

Obejdeme náměstí a nakonec se já rozhodnu pro typický smash burger a k němu hranolky a v menu i nápoj. Mají tu různobarevné drinky. Mně se líbí svítivě modrý jako okena. Marťa zkouší kolumbijskou kuchyni a dá si hranolky z juky a arepas s trhaným masem. K tomu kupujeme točené pivo ze stánku uprostřed. Jako to pivo. Nic moc. Za chvilku už nám pípá výdejní tlačítko a pustíme se do toho. Je to výborné i když moje trochu mastnější a hranolky slanější.

S plným břichem ještě dojdeme na místní toalety. Mají kódový zámek a dva zaměstance, co po každém “zákazníkovi” podrží dveře pro dalšího. Fascinující.

Máme ještě pár tipů, co v Portlandu vidět. První z nich náměstíčko, kde se prý stále něco děje. No děje. Náměstí je ohrazené a ani se na něj nedostaneme. Tak druhý tip. Že prý máme vyzkoušet nějakou místní kavárnu. Podíváme se po recenzích a za chviličku už se rozvalujeme v křesílkách v jedné z nich. Kafe mají teda výborný. Užijeme si pohodičku do třetí, kdy kavárna zavírá??? To nám příjde taky fascinující. Však ve tři je ideální na kafe teprve vyrazit.

No nevadí, už máme stejně čas na další cíl: knihkupectví Powells City of books. Zabírá celý blok, má čtyři patra a nekonečné regály plné knih. Na chvilku se rozdělíme, protože nás každého zajímá jiná sekce. Marťa objeví přírodovědné knihy, zatímco já prozkoumávám, co nového ve světě sci-fi a fantasy. Za 15 minut se potkáváme v dětské sekci a procházíme to ještě jednou společně a ukazujeme si, co nás zaujalo. Mně teda fascinuje oddělení s omezeným přístupem, kde schraňují staré a vzácné výtisky, ale nemůže se tam s batohem a nechce se mi nechávat cennosti někde bez dozoru a tak pomalu knihkupectví opouštíme.

Pokračujeme do původně industriální čtvrti Pearl district, kde se staré fabriky předělali na butiky a restaurace. Líbí se nám stromy ověšené světýlky a staré cihlové domy. Když se čtvrti nabažíme, vracíme se zpět k autu. Ještě nakoukneme do informačního centra, pobereme nějaké prospekty a pak už vcházíme do garáže. Uf. Auto je v pořádku, bez vykradení.

Procházíme brožuru a hned mi padne do oka vodopád Multnomah. Marťa ho beztak měla na seznamu a tak vyrážíme. Podél řeky Kolumbie frčíme po dálnici na východ asi 40 km, než zaparkujeme před vodopády. Tady zjišťujeme, že na vodopád si člověk musí udělat rezervaci. Nemají dnes už žádné k dispozici. Naštěstí to platí jen do 6 a je právě půl. Stoupneme si a čekáme. Asi za deset šest to mladé brigádníky přestane bavit a se slovy, že máme volno, sbalí svůj vozík a pouští nás průchodem. Předběhneme většinu lidí a už stojíme na vyhlídce pod vodopádem. Upoutá nás hlavně výhledem na mostek klenoucí se nad prvním patrem.

Na tento mostek také za chvilku vybíháme. Nad vodopád prý Marťa už neleze a tak se vracíme zpět k autu. Dnes se chceme ještě nasměrovat k západnímu pobřeží a tak vyrážíme po dálnici zpět na Portland. Ouha, Marťa objevuje scénickou starou silnici vedoucí nad námi a tak ještě vyjíždíme do kopce na výhled z Portland Women's forum state scenic viewpoint na řeku Kolumbii. Pak už opravdu vyrážíme na západ.

Projedeme Portlandem a cca za hodinu a půl parkujeme v lese a výhledem na západ slunce. Na kopci nás i překvapí procházející kojot. V závětří ohniště uvaříme večeři a u blikajícího vysílače usínáme.

10. 8.

Ráno se bez snídaně sbalíme a frčíme k moři. Marťa má vyhlídlé městečko Cannon beach, kde očekává skálu plnou ptáků s možností i vidět papuchálky. Sbalíme snídani a vyrážíme na pláž. Podle map mě samostatná skála pojmenována Kupka sena “haystack” úplně nezaujme a říkám, že bych spíš vyrazil kousek na sever na mys, ale realita je okouzlující.

Kousek od břehu pláže se tyčí zmíněná skála a kolem ní létají stovky ptáků. Marťa hned ukazuje na trošku retardovaně letícího malého ptáčka a že to je určitě on - papuchálek. Jdeme blíž a skutečně skoro na vrcholku hory objevujeme skupinu hnízdících ptáčků s barevnými zobáčky. Úžasné.

Kolem pobíhají dobrovolníci, kteří rozmisťují varovné cedule, zodpovídají zvědavé dotazy a dokonce mají stanoviště se dvěma velkýma dalekohledama, kde si můžeme ptáčky prohlédnout zblízka. V okolních tůňkách se lesknou krásně barvené hvězdice a sasanky a všude přelétají rackové, papuchálci, ústřičníci a alky. Dokonce v jedné tůňce najdeme i velkého kraba (nehýbe se, asi spinká). Moc se nám to líbí.

Když začne procházet příliv a i dobrovolníci se začínají stahovat od skály, posuneme se výš na pláž a dáme si snídani.

Rozhodneme se vyrazit i na mys Tillamook rock nad městečkem, ale chtějí za parkování zaplatit a tak to jen na rychlo vyfotíme a jedeme na jih. Po cestě se zastavujeme na místech, kde se nám líbí bez velkého plánu. Na výhledu nad městečkem Manzanita nás zaujme výhled na dlouhou pláž, ale hned pokračujeme dále na Twin rocks. Tady zaparkujeme u motelu kousek od břehu a po písku dojdeme přes traviny na pláž, kde se nám otevře výhled na dvě skalky v moři s dírou.

Chvilku se projdeme po pláži než vyrazíme k dalšímu cíli. Hledáme místo na oběd a o kousek dál nás zaujme pláž Small Beach. Sbalíme oběd a po schodech sejdeme na písek. Vedle nás padá voda z umělého posprejovaného betonového vodopádu, v potůčku se koupají racci a my si na vyplaveném dřevě připravujeme tortilly.

Po obědě se ještě projdeme kousek po pláži a kousek popolezeme i na okraji skal podívat se na tůňky. Pak už musíme jet. Zaujme nás odbočka na Boiler Bay wayside. Marťa kouká do moře a po chvíli volá, že viděla velrybu. Chvíli pozoruju s ní, ale nic nevidíme a tak jdu na toaletu a do auta. Za chvilku mě Marťa tahá z auta, že tam je a že ji musím vidět. Tak jdu. A opravdu za chvilku už i já vidím jak vystříkne voda a objeví se šedivé tělo. Jedná se o plejtvákovce šedého.

Chvíli ji lovíme na fotku a pak přejedeme o kousek dál, kde se vynořuje druhá. Pokračujeme do městečka Depoe Bay, kde z parkoviště pozorujeme další dva exempláře přímo kousek od nás. Blíží se večer a cesta daleká a tak ač neradi, jedeme dál podél pobřeží k dunám u vesnice Reedsport rychle vyběhneme na vyhlídku. Lákalo by mě se po nich projít. Bohužel nestíháme.

Z pobřeží odbočíme a hledáme místo na večeři. Zaujme nás louka, kde se dají pozorovat jeleni wapiti. Pase se jich tu celé stádo.

Nádhera. Narozdíl od dosluhující plynové bomby. Ta se rozhodne stávkovat a z údajně rychlo uvařených těstovin se stává boj o každý doušek plynu. Nakonec to vzdáme a dojdeme k autu pro novou. S ní už získáváme těstoviny na skus. Slunce zapadá a tak je rychle sníme a pospícháme dál. K dalšímu cíli to máme ještě několik hodin. Marťa kupodivu vydrží nespat skoro celou cestu (až na posledních 10 minut) a tak šťastně parkujeme o půl dvanácté na místě v lese a usínáme.

11. 8.

O půl sedmé ráno se nám vstávat nechce, ale Crater lake, kam máme namířeno, není moc velký a mohl by se rychle zaplnit turisty a proto se rychle nasnídáme a vyrážíme asi 20 minut do parku. U vjezdu nikdo není a z plánku na skle budky zjišťujeme drobnou překážku v plánu. Jezero v kráteru jsme chtěli objet dokola, ale jižní úsek je uzavřený. Co se dá dělat.

Pokračujeme ještě kousek, než dorazíme na okraj útesu prudce se svažujícího do jezerní kaldery. V oparu. Takže ani není pořádně vidět protější stěna. Škoda, trochu to kazí celkový dojem. Zaparkujeme a rozhodneme se pozměnit plán a na vyhlídku watchman vyrazit hned. Čeká nás krátké stoupání po serpentinách na kopec tyčící se nad jezerem s přímým výhledem na ostrov v jezeře - Wizard island.

Moc lidí ještě nevyrazilo a můžeme se užít vyhlídku sami. Jen ten smog to trochu kazí. Vrátíme se k autu a dojedeme k návštěvnickému centru. To ovšem otevírá až v 9:30. Zkusíme vyhlídku pod ním. Ta otevírá stejně, protože je na ní návštěvnické centrum. Jdeme tedy do nedalekého obchůdku. Prozkoumáme suvenýry a u stolečků před ním nahrajeme pár fotek a vypijeme kafíčko. A Marťa si konečně kupuje vysněné tričko s medvědem.

Kolem 10 se jdeme podívat do íčka. Marťa posbírá razítka, vezmeme si mapu a jdeme dolů na čumpoint. Pohled na jezero by tu byl krásný, ale pořád má nad sebou opar. Plán nám ještě narušuje zjištění, že stezka k jezeru je zavřená do roku 2029! Chtěli jsme tu strávit celý den. Asi to přehodnotíme na půlden. Každopádně vyrazíme alespoň jezero objet kam se dá.

Zastavujeme na severní straně, kde se naskýtá pohled dolů na krásně modrou vodu a nad ní se tyčící kolmé skály.

Pokračujeme dál na rozhled na ostrov Wizard, kde se na zídce rozhodneme naobědvat. Asi inspirujeme přijíždivší rodinu, která vyndá oběd též, ale místo zídky na slunci hledají stín. Nakonec skončí v keří uprostřed “kruhového objezdu”, kde bych v Evropě čekal papírkovou podestýlku. Ttady to je v pohodě.

My se sbalíme a zastavujeme z východní strany, kde se můžeme pokochat pískovcovým útvarem trochu připomínajícím hrad. A pak už jen poslední bod našeho programu vyhlídka na Phantom ship - skálu v jezeře trochu připomínající loď.

Údajně vyvolává iluzi, že pluje. já to moc nevidím, ale Martě to tak trochu přijde. Za touto zastávkou už paní na silnici otáčí všechny auta a tak nám nezbývá, než se vrátit na začátek k íčku, kde jsme vynechali ubytovnu - lodge. Zvenku vypadá hezky jako nějaké naše horské chaty. Uvnitř jí zdobí kámen, kůra a robustní masivní trámy a nábytek. Wifi nemají a tak pokračujeme ještě k druhému informačnímu centru Steel.

Tady chvilku prozkoumáváme suvenýry a podíváme se na začátek filmu. Pak se rozhodujeme raději čas využít k přejezdu směrem k dalšímu cíli.

Cestou nás zaujme cedule na Rogue river gorge falls. Vyběhneme z auta a nestačíme se divit, jaký krásný kaňon tu řeka vymlela do skály včetně malých peřejek/vodopádů. Fascinující, že člověk zastaví na náhodném místě a je to stejně tak impozantní.

Projdeme se po vyhlídkách na řeku a vracíme se k autu. Kousek popojedeme a hned nás odchytne cedule zmrzlina. Tak jo, vyzkoušíme. Stojí sice 5 $, ale takovej kopec jsem už dlouho neviděl. Na lavičkách ve stínu stromů před cukrárnou si ji vychutnáme a směřujeme za dalším osvěžením.

Chtělo by se to totiž umýt a proto zkoušíme zastavit u řeky Rogue trochu dál u nějaké plážky. Bohužel zase zpoplatněný vstup a tak popojíždíme ještě kousek do rybářského rajónu, kde je to nejen zdarma, ale i klidnější. Očista tady osvěží a extenzivní koupání se nekoná. Smytí prachu a potu ovšem bodne.

Dneska bychom rádi zakempili trochu dříve a tak najdu místo, kam nám zbývá něco pod 2 hodiny. Cestou mě zaujme další cedule lákající na vodopády. Na prašném parkovišti natrefíme na týpka, co byl na vodopádech na paddlebardu s tím, že to jsou spíš peřeje. Vyštěká nás jeho jezevčík, který paddleborduje s ním a nezapomene zmínit, že zná taky nějakého Čecha. Nikdy nevíme, co s tou informací dělat. Tyhle vodopády opravdu trochu zklamou, ale alespoň si vyfotíme pěkně zblízka volavku.

Před zakempením ještě stíháme nákup a rozhodneme se dát znovu šanci místnímu pivu. Celou cestu potkáváme stopaře v protisměru a když se konečně vidíme jednoho naším směrem, rozhodujeme se mu zastavit. I když už jedeme jen 25 minut, jemu to stačí. Marťa s ním zkouší konverzovat, ale moc toho nenamluví. Za to extrémně smrdí. Fuj. Otevíráme okénka a nakonec jsme dost rádi, že ho vezeme jen 20 minut. Když se začínáme blížit k našemu místu Marťa začne zjišťovat, kde chce vysadit. Načež on hned, že tady na kopci je krásné místo na zastavení. Vedle silnice je skutečně místo, ovšem málem najedeme do obří díry (průměr tak 2 metry - asi past na mamuty). Krásný místo. Naštěstí pán bezproblémů vystoupí a my odjíždíme a větráme o sto šest. Pak už přijíždíme do oblasti na spaní. Podél řeky jsou místa celkem obsazená Nakonec se nám podaří najít krásný plácek na kraji louky. Marťa se vydá na výzvědy a objeví větší populaci masožravek darlingtonií.

Otevřeme si studené pivo a uvaříme večeři. Vrací se naše oblíbené kamarádky vosy. Naštěstí v menším počtu. Marťa jim chytře nechá hrnec na vyzobání, zatímco večeříme. Po večeři jim přidáme i špinavé misky a jdeme spát do stanu.

12. 8.

Ráno se budíme v 6 a zjišťujeme, že vosy nádobí neumyly. Flákačky. Naházíme vše do auta a popojedeme kousek k řece. Tady umyjeme nádobí a dáme si snídani. Řeka je rozhodně teplejší, než ta včera, ale i špinavější a tak moc nelitujeme.

Náš další cíl je národní park Redwoods, kde nám trochu chybí plán. Dojedeme na signál a chvíli řešíme co a jak. Zjišťujeme, že na některé treky respektive parkoviště potřebujeme povolenku. Máme skoro 8 hodin a náhodou se jedna z povolenek vydává v 8 a druhá v 9. Počkáme do osmi a zajišťujeme si jednu z nich. Pak už nastavujeme kurz na centrum národního parku, kam máme dojet kolem 9. Trochu se bohužel zdržíme uzavírkami na silnicích. Projíždíme údolím, kde signál v podstatě neexistuje a trochu se bojíme, zda se nám podaří zarezervovat i druhý vstup. Naštěstí přesně v 9 vjíždíme do vesničky, kde se signál objeví a rezervace je naše.

Dorazíme k íčku, porozhlédneme se, nabereme mapy a pak se vracíme kousek po silnici, abychom najeli na trasu Howland hill road. Prašná cesta tu totiž vede mezi obrovskými sekvoji. Sekvojovce v NP Sequoia mají sice větší objem dřeva, ale zdejší sekvoje patří mezi nejvyšší stromy světa. Dokonce se tu nachází i ten vůbec nejvyšší - Hyperion. Jeho přesná poloha není veřejně známá.

Každopádně nás fascinuje projíždět těsně vedle obřích kmenů, vedle kterých naše auto vypadá trochu jako miniatura. Asi by bylo rozumnější udělat z cesty jednosměrku protože vyhýbat se protijedoucím autům v některých úsecích je celkem náročné.

Zastavujeme na parkovišti u okružní trasy Stout grove a zase nás to dostane. Ten pocit maličkosti, když člověk stojí před stromem, co se tyčí do výšky přes sto metrů. Procházíme se raním lesem. Fascinují nás vyvrácené a popadané stromy s kořeny několik metrů širokými a dlouhými jak běžný vlak u nás. Po stromech šplhají děti i dospělí, všichni se fotí a užívají si tu majestátnost.

Trochu jiný přístup volí národní park v naší další destinaci: Grove of titans. Dlouhou dobu byla poloha tohoto hájku tajena, až se správa rozhodla vybudovat zde vyvýšenou stezku tak, aby tam návštěvníci měli přístup bez poškozování kořenových systémů. Oproti Stout Grove, který měl čisté podloží díky pravidelným záplavám odstraňujícím nánosy biomasy, připomíná tento háj více Olympic park s kapraďovým a mechovým podrostem.

Náš výlet ukončíme na malém okruhu, kde můžeme pozorovat jedny z vůbec nejobjemnějších stromů v celém parku. Přijdeme si ještě menší.

Vrátíme se k autu a pokračujeme do pobřežního městečka Crescent city. Tady bychom rádi navštívili další informační středisko, ale má zavřeno a funguje jen obchůdek. Nic nás tu nezaujme a raději pokračujeme podél pobřeží na Klamath river overlook - vyhlídku na řeku.

Po cestě se střídá nízká oblačnost s úseky zalitými sluncem. Dostaneme se do zácpy a už nás celkem trápí hlad. Bohužel vyhlídka se topí v mlze. Rozhodneme si tu alespoň dát oběd a čekáme, zda se vyjasní. Bohužel nevyjasní.

Sedáme do auta a jedeme trochu níž pod mraky, kde se zastavíme v přístavu. Celkem nás překvapí nabouraný pickup - “zaparkovaný” a opuštěný v pangejtu. Marťa se projde po přístavu a přejíždíme na druhou stranu řeky na jednosměrnou scenérickou cestu - coastal drive.

Zastavíme u řeky z druhé strany a Marťa jde na průzkum. Objeví ptáky a indiánské obřadní místo. Pak už pokračujeme na Newton B Drury Scenic Parkway - odbočku z dálnice mezi další sekvojové hájky. Na chvilku se zastavíme na Karl Knapp trail na kratičkou procházku, u Corkscrew tree, kde se čtyři stromy navzájem stáčejí do jednoho a nakonec u stromu jednoduše pojmenovaného Big tree - Velký strom. Jeden z největších stromů světa hostí ve své 1500 let staré koruně celý ekosystém kapradí a živočichů, kteří nemusí nikdy sestoupit na zem.

Pro dnes už nám velké stromy celkem stačí a proto dojíždíme k návštěvnickému centru Prairie creek. Údajně se tu dají pozorovat jeleni. Bohužel žádného nevidíme. Projdeme si centrum a rozhodujeme, že si uděláme ještě jednu procházku lesem za centrem. Překvapuje nás, že tu skoro nikdo nechodí a přitom je to taky krásné.

Dojdeme zpět k autu a protože místo v kempech v parku už nebylo, potřebujeme z něho vyjet. Najdeme prostor na spaní co nejblíže za hranicí parku. Po cestě ještě hledáme jeleny, ale asi se všichni někam odstěhovali. Na kraji parku projíždíme suchými loukami se stromy s kroucenými větvemi. Trochu mi to připomíná Africkou savanu v odpoledním slunci.

Přijdeme k odbočce z cesty a za pár metrů parkujeme na kopečku s výhledem na okolní lesy. Je tu trošku více odpadků, ale když popojdeme kousek dál od auta, máme krásný výhled do okolní krajiny. Přemýšlíme, že by se dnes daly pozorovat perseidy, když mají největší aktivitu, no uvidíme. Uvaříme si polévku a čekáme na západ slunce. Užijeme si slunce sklánějící se za obzor a zalézáme do auta.

Dost tu fičí. Na setmění a večerní perseidy nečekáme a nastavujeme budík na 2 ráno. Mně se teda v noci z postele nechce, natož když se vrací Marťa po 3 minutách, že nic neviděla a spokojeně spíme až do rána.

13.8.

Kvůli nočnímu budíku se nám ráno z auta nechce, ale o půl sedmé vylézáme. Nasnídáme se a jedeme asi půl hodiny ke vstupu na první z rezervovaných míst - Tall trees.

E-mailem nám přišel číselný kód k bráně. Marťa vyskočí, otevře zámek a pustí mě branou. Čekám za branou, až ji zavře, když tu vidím ze stezky couvající auto. Otevře se okénko, vykoukne překvapený pán a sděluje nám, že kousek odtud pích kolo. Nabízíme pomoc. Rodinka v autě vyjede za bránu a my přicházíme k nim. Pán říká, že vůbec neví, jak se kolo mění a tak je na čase trochu si obnovit znalosti z autoškoly. V kufru najdeme rezervu a pod dohledem celé rodinky si rovzpomínám, jak se to dělá. Marťa zatím konverzuje a mě se po pár pokusech podaří dojít ke správnému postupu a kolo vyměnit. Rodinu instruujeme, jak dál a když se přesvědčíme, že kolo drží, zamáváme jim a nasedáme zpět do našeho vozu.

Jedeme asi půl hodiny prašnou cestou až na parkoviště na začátku stezky. Vybíráme si nejjednodušší trail jen dolů k řece, tam malý okruh a zpět. Celkem asi 6,5 km. Sestupujeme až na pár skupinek lidí klidným lesem a občas obdivujeme rostoucí sekvoje. Často musíme trochu přelézat nebo podlézat padlé stromy.

Konečně sejdeme až dolů, kde se stezka rovná na okruh mezi těmi nejvyššími stromy světa. Spousta jich tu má přes 100 metrů výšky. Zároveň tu opět mají nižší stromy u řeky porostlé mechem. Nikdo tu není, jen jeden pár, který proti nám taky kráčí v posvátném tichu. Úžasný zážitek. Najdeme další zářivě žluté slimáky a posloucháme spousty ptáků a křičících veverek.

Pak stoupáme zase vzhůru k autu. Nasedáme a přejíždíme do posledního hájku s názvem Lady bird Johnson grove. Se štěstím zaparkujeme naproti parkovišti u cesty a vydáváme se přes mostek nad silnicí mezi masivní stromy. Tentokrát ovšem s hustou mlhou a má to zas úplně jinou atmosféru.

Tím, jak tu je stále velké vlhko, roste tu hromada kapradí, mechů a kvetoucích rododendronů. Chvíli to vypadá na pěkné davy, ale celkem se to rozprostře a jdeme za chvilku sami.

Tak a je na čase pomalu opustit hájky a proto vyrážíme znovu na pobřeží. Ještě se zastavíme v posledním íčku Thomas H. Kuchel, ale signál mají opět slabý a tak se tu podíváme jen na pláž a pokračujeme podél lagun Freshwatter, Stone a Big.

Na vyhlídce nad poslední z nich opět vidíme skupinku tuleňů. Chvíli je pozorujeme, jak se válí a lezou do vody, než se rozhodneme pokračovat.

Stavíme se ve Walmartu a zase nás fascinuje, že když se nejedná o superstore, tak i když má obchod velikost hypermarketu, nedá se tu sehnat čerstvá zelenina. Zato mají spoustu oblečení a drogerie. Přejeli jsme zpět do Kalifornie a tak se nám tankování opět prodražuje, co se dá dělat.

Nálezáme místo u pláže na spaní a rozjedeme se k němu. Parkujeme raději mimo písek, ale máme to trochu z kopce. Nevadí, vypodložíme přední kolo kamenem a máme krásnou rovinu. Uvaříme večeři, chvilku píšeme články a u toho pozorujeme buď vydru nebo tuleně, jak v nedalekých vlnách plavají a potápějí se pro ryby. Usínáme a už se pomalu loučíme s dobrodružstvím v USA.