Daleko na severu

Národní parky nás baví a proto se rozhodujeme zkusit ještě jeden extra. Do teď jsme jeli podle plánu kvůli kempům, ale zbytek dovolené se ponese ve volnějším stylu. Měníme program a čtyři dny na konci v San Franciscu měníme za dva dny v NP Glacier. Po cestě se stavíme na nákup. Občas mám pocit, že největší trek člověk udělá v místním supermarketu. Fascinují nás před obchodem vyskládané kajaky a říkám si, jestli se běžně stávají situace, kdy jedu pro chleba a vezmu k tomu kajak v akci.

Po nákupu pokračujeme na sever, ale uvědomujeme si, že nemáme žádný plán a tak kousek od dálnice zastavujeme u řeky a vymýšlíme, co a jak. Tak. Plán hotov a čeká nás průjezd Montanou. Líbí se nám zase nová krajina s holými kopci. Všude nás překvapují reklamní billboardy na Ježíše, který nás spasí a miluje. Ve vzduchu se vznáší podivný opar. Přemýšlíme, co se děje, než si uvědomíme, že se blížíme ke Kanadě, kde už několik týdnů hoří. Hned zjišťujeme, že hoří dost i USA, ale naštěstí ne tam kam jedeme. Blíží se večer a proto zamíříme k jezeru Freezeout. Objedeme kempovací místa a dost nás překvapí, že máme celé jezero pro sebe. Najdeme nejkrásnější místo s výhledem na jezero a uvaříme večeři. Marťa vyrazí ještě na procházku na zvířátka a najde nějaké ptáky a hada.

Vrací se po západu slunce a s ní i hejna komárů. Vaříme si kávu na další den, ale uprostřed vaření se pakujeme do auta, jelikož komárů přibývá a přibývá. Raději se nedívám, když Marťa cedí uvnitř kávu aeropressem, ale kupodivu bez nehody. Pak už rychle přebíhá do stanu spát. Já si ještě chvíli čtu v autě, než komáři ubydou a jdu za ní.

1.8.

Vstáváme po šesté. Komáři na nás stále venku číhají, ale už v menší míře. Dáme si snídani a v 7 vyrážíme dál. Za nedlouho vjíždíme do NP Glacier. Vezmeme si mapku a zaparkujeme u jezera Swiftcurrent. Pobalíme věci na potencionálně celodenní trek a za chvilku už procházíme lesem podél jezera k Lake Josephine.

Vodní plochy lemují vysoké hory plné borovic. Trochu jako Alpy. Začínáme stoupat do kopce. Zvažovali jsme sprej na medvědy, ale po téhle stezce chodí tolik turistů a všichni vyzbrojeni a hluční, že se na nás snad medvěd neodváží. Pokračujeme stezkou vzhůru a začínají se nám otevírat výhledy na ledovec Grinnel a stejnojmenné tyrkysové jezero. Na vyhlídce si dáme oběd a nakonec se rozhodujeme výlet ukončit a vrátit se k autu.

Alespoň obejdeme spodní jezera druhou stranou. Nasedáme a kousek se přesuneme k jezeru Fishercap. Krátká procházka nás dovede k říčce s mostem, kde nás místní upozorňuje na blízkého losa. Spěcháme k vodní ploše a skutečně uprostřed vlnek vidíme losici. Krmící se na řasách. Každou chvíli strčí hlavu pod vodu a vynoří se z tlamou plnou zelené dobroty.

Pozorujeme ji a fotíme a pak se vracíme zpět k autu a loučíme se s touto částí parku, abychom do něj vjeli o pár kilometrů dál u informačního střediska Saint Mary. Wifi mají pomalou a tak jen pobereme prospekty a vodu. Přímo na parkovišti chvilku pozorujeme orlovce v hnízdě.

Ze střediska frčíme kolem stejnojmenného jezera, když tu náhle před námi spozorujeme stojící auta. Netrvá dlouho a identifikujeme, co se děje. Kousek dál na louce se prochází medvěd baribal. Chvíli ho pozorujeme, než zaleze do houští. Paráda.

Stoupáme údolím a občas zastavíme na výhledy než dorazíme do průsmyku Logan Pass. Turismus se snaží každý park vyřešit po svém. Někde zavedli shuttle busy zdarma, tady placené, ale v průsmyku se dá zaparkovat na 3 hodiny bez poplatku, pokud je tu místo. My ho nacházíme a jdeme se podívat na informační centrum a na stezku v okolí.

Přečteme si pár informací na cedulích, vyfotíme veverky a horské květy a pak už pokračujeme dál. Už se připozdívá a chceme se sem vrátit zase zítra. Kempy v parku mají plno a tudíž nás čeká výjezd z parku na západní stranu, jelikož východní území patří indiánům a ti žádné kempaře na divoko nechtějí. U řeky Mc Donald stojí opět auta a Marťa vykloněná z okýnka hlásí dalšího medvěda. Wau. Nechám ji vystoupit a jedu se otočit, abych lépe zaparkoval. Za chvíli už stojím vedle ní na vyhlídce na řeku a na méďu, co si dole pochutnává na mrtvolce v korytě řeky. Pozorujeme jak si střídavě olizuje čumák a packy.

Pak už se přiblíží večer a proto raději pokračujeme, abychom našli místo. Sjíždíme údolím až k jezeru McDonald's. Fast food ani jeden. Asi 20 minut od hranice parku máme vyhlídlé spaní i řeky. Bohužel plné a tak se pouštíme do alternativy na hoře kousek dál. Doporučená místa jsou též zabraná až na úplný vrchol, kde stojí polorozpadlý stan u otlučeného auta. Raději nezkoumáme, zda tam někdo spí a kousek se vrátíme na boční cestu, kde na kraji zakempujeme. Vzhledem k množství námi pozorovaných medvědů, jedné recenzi, kdy grizzly navštívil turisty ve stanu, volíme raději spaní v autě. Kvůli vadě na původním autě se nám spací prostor prodloužil. Takže všechno zlé je k něčemu dobré. Uvaříme večeři, otevřeme láhev vína a pak už spokojeně usínáme.

2.8.

Ráno se prospíme až do 7, ale na snídani se nám místo nelíbí a proto rovnou vyrážíme zpět do parku. Za 20 minut nás čeká vstupní brána a u ní překvapivě celkem dlouhá fronta. Původně jsme se chtěli najíst u íčka za branou, ale raději volíme přímý přejezd do průsmyku Logan. A v něm kupodivu celkem okamžitě nalézáme místo k zaparkování. Překvapuje nás extrémní zima a vítr.

Nasnídáme se v autě a pak na sebe navlečeme všechno oblečení, co máme k dispozici. Celou cestu si říkám, že péřovou bundu, čepici a rukavice vezu zbytečně, ale konečně se hodí. Vytiskneme si lístek na parkování a vyrážíme na trek k jezeru Hidden. Hory jsou dnes ještě více zahalené do kouře, trochu nás to děsí. Marťa fotí hodně kytky, ale na panaromata se dnes počasí moc nehodí. Okolo pobíhají všudypřítomné veverky a čipmankové. Stoupáme spolu s dalšími lidmi a když se cesta srovnává všímáme si většího zvířátka vedle nás. “Jé hele svišť” volá Martinka. Uděláme mu pár fotek, než se schová do křoví.

Nás čeká vyhlídka na jezero. Odpovídá svému názvu a je skryté a zařízlé mezi horami. Máme ještě čas a a rouhodujeme se ještě kousek pokračovat dokud stezka nezačne klesat a ještě že tak. Asi za 200 metrů na kraji útesu vidíme cosi velkého bílého, což okamžitě identifikujeme jako horské kozy, kvůli kterým se sem mimo jiné trmácíme. Z lidí si nic nedělají a v klidu se u přežvykování nechávají fotit.

Vidíme čtyři na jednou od trochu vypelichaných puberťáků ke krasně bílému rohatému samci. Pózují na vyhlídce s jezerem. Když už máme fotek dost, pokračujeme ještě kousek k další vyhlídce na svačinu a pak už se musíme vracet zpět, abychom to stihli v tříhodinovém limitu. Povídáme si když tu náhle proti nám vyběhne slečna: “Medvěd, na stezce je medvěd”. Překvapím ji otázkou zda grizzly nebo černý. Na což ona odpoví, že grizzly. Ještě víc ji překvapí reakce, kdy místo úprku se začneme pomalu přibližovat k místu kam ukazuje. A skutečně pár metrů od nás přechází medvěd grizzly. Štráduje si to, jako pán lesa a na nějaké turisty vůbec nehledí.

Lehce se mu klidíme z cesty, ale Marťa ho nestihne dost vyfotit a když projde kolem, vydávám se za s foťákem za ním. Vidím ho mizet ve křoví a pak se objevuje na druhé straně na pár fotek. Více neriskujeme a vydáváme se opačným směrem do průsmyku.

Zbývá nám ještě trocha času a mě zaujala včera stezka na druhou stranu zaříznutá do úbočí hory s lanem podél. Před vstupem si nás vyzpovídá strážce, zda jsme přijeli autobusem a pokud ne, že máme 3 hodiny a když mu všechno potvrdíme pustí nás dál. Slezeme pár výškových metrů a už se díváme na stezku. Ze spodu to vypadalo dramatičtěji.

Má alespoň metr na šířku a v klidu vedle sebe projdou dva lidi. Výhledy kvůli kouři taky nic moc. Ale projdeme to tam a zpátky. Ke konci Marťa ještě najde ovci a tentokrát konečně toho berana rohatého, ale je vcelku daleko a než dojdeme blíž, zmizí ve křoví.

Vracíme se k autu a sjíždíme zpět na západ. Po cestě nás čeká pár zastávek. Hned pod Loganem vyhlídka, nad kterou stojí na skále malé roztomilé kůzle s maminkou. Jinak to za to nestálo. Další zastávka weeping wall a zbytek sněhu tvořící tunel a pak už frčíme dolů do údolí. Na řece McDonald's Creek se zastavíme u peřejek a pak už vodopádu, kde se naobědváme.

Medvěda na mrtvolce v korytě dnes nepotkáme a raději pokračujeme do informačního centra. Wifi zase pomalá a tak alespoň doplníme vodu a pak už se loučíme s národním parkem Glacier.

Kamarádka Gita tu pracovala ve vesničce Polebridge, která se nachází nedaleko a doporučovala nám toto místo navštívit. Čas ještě máme a když už jsme tady… Rozjedeme se na sever nejdřív po asfaltce pak i prašnou cestou, než zastavíme před červeným domečkem s bílím nápisem hrdě hlásajícím název městečka.

Uvnitř se nachází kavárna a obchůdek. Máme se ptát po Kateřině, ale při objednání dvou kafí, bezlepkového brownie a typického pečiva “bear claw” - medvědí tlapa je nám zděleno, že Kateřina dnes není dostupná. Tak si alespoň posedíme na lavičce před domkem. Bezlepkové pečivo nezklame a půlka se ho ulomí a padá na zem. Marťa ve snaze ho zachránit převrhává jeden z kelímků s kafem. No jo, nás pustit někam do civilizace. Toaleťákem z auta utřeme nejhorší a o kávu se podělíme.

Rádi bychom poznali ty hory a krásnou krajinu a řekou, co nám byla doporučována, ale bohužel vše halí kouř. Tak se popovezeme alespoň kousek k řece a přejdeme Pacific trail (PCT) - přes 4000 km dlouhý trail táhnoucí se z Mexika až do Kanady a to pozor pouze s malým batůžkem.

Ale dost už bylo kouře a východu. Je čas vyrazit zase na západ. Vyrážíme směrem Spokane. Marťa nehodlá vzdát koupání v horkých pramenech a jakmile po cestě spatříme něco s názvem hot springs hned hledá, co tam. A tak mě nasměruje na americký venkov - okolo farmy se spoustou vraků, volní psi a pole. Zahneme do jedné ohrady k hot springu. To se ukáže jako malý bazének už obsazený jinou skupinkou lidí. Nic pro nás, jede se dál. Když se připozdí Marťa najde krásné místo u řeky na táboření. Vybereme si jedno z neobsazených míst a jdeme na koupání. Jakmile vlezu do vody, vyplaším raka. Smyjeme ze sebe prach a pot cest a dáme se do vaření večeře. V klidu za šumu řeky usínáme.

3.8.

Opět se vyspíme skvěle a trochu déle, ale čeká nás dlouhý přejezd a chceme na něj být odpočatí. Spokane vyhodnocujeme jako pro nás nezajímavé a nastavujeme cíl západní pobřeží a město Seattle. Cestou se nic moc neděje, střídá se období kouře a bez kouře. Další požáry vznikly okolo Spokane. Zastavíme jen na oběd a později už se řadíme do houstnoucí dopravy Seattlu.

Tady bereme ubytování severně od centra, na které přijíždíme ve 4 odpoledne. Trochu se zrelaxujeme u místní překapávané kávy a hledáme jak se vlastně dostat do centra. Mají tu autobusy a nadzemku dohromady provozované asi čtyřmi dopravci a jízdenky si člověk musí koupit od toho správného. Nakonec vyberu červený autobus a jde se.

Po cestě potkáváme spousty bezdomovců. Naštěstí si nás nevšímají a už nasedáme do autobusu. V Seattlu nás láká vyhlídková věž Space needle a výstava skla Chihuly. Prodávají zlevněnou vstupenku na obojí + kino. To bereme.

Vstoupíme v centru a plán máme následující. Večeře, kino, Space needle a nakonec Chihuly, které má mít do půl desáté. Na jídlo máme chvilku a proto volíme nedaleký McDonald's. Beztak jsme ho chtěli vyzkoušet. Někdo nás od něj odrazoval, ale nevidíme příliš velký rozdíl oproti Česku. Asi máme štěstí.

A potom honem do kina. Dobíháme přesně na začátek filmu o vzniku spirálových skleněných výtvorů, co máme vidět večer vedle. Zajímavé, ale asi bychom se bez toho obešli. A konečně Space needle. Rozhledna tyčící se v centru Seattlu. Vyčkáme ve frontě na výtah, který nás velmi rychle vyveze nad střechy domů i věžáků do horního patra. Přes skla se kocháme panoramáty. Zaujme nás především pohled na řeku a na vedle na výškové budovy.

Zkoušíme místní kameru, aby nám udělala fotku, ale nakonec vyhodnocujeme, že se lépe vyfotíme sami. Výhledy stačí a rozhodujeme se vyrazit dolů ale ouha ještě další patro. A tohle se otáčí. Jedna otočka cca 45 minut. Člověk si tu může dát drink a nechat se točit a pozorovat město pod sebou. A to doslova. Půlka podlahy tu je skleněná. Spolu s otáčením nám chození s viditelnou propastí nedělá úplně dobře, ale je to neuvěřitelný. Když zapadne slunce jdeme k výtahu a necháme se svézt do přízemí.

A teď ta výstava. Ale ouha, špatně jsme se podívali a zavírala v 8 a lístek platí jen dnes. No nedá se nic dělat. Marťa to okomentuje slovy: "Nevyčučeli v čičuli." (I když se to čte čihuly.) Ušetřený čas využijeme na procházku do Kerry parku. Po asi dvou kilometrech, kopci a schodech se nám otevírá výhled na noční Seattle s dominantní Space needle věží. Magické.

Pak už pěšky zpět na zastávku. Bohužel naskočíme do špatného autobusu a tak místo rychlíkem jedeme asi o 20 minut déle přes všechny mini zastávky. Naštěstí většina na znamení, které projedeme. V 11 přicházíme na ubytování a brzy vyčerpání usínáme.

4.8.

Ráno moc nespěcháme, uvaříme si snídani na plotně na namísto vařiče a užijeme si i teplou sprchu. Navaříme litry kávy, proplánujeme další čas a spokojení opouštíme ubytování v 9:30. Chceme zaparkovat zadarmo v garáži u nadzemky a do centra dojet vlakem, ale mají plno a proto najdeme placené parkoviště v centru za cenu nadzemky a vyrážíme autem. Propleteme se dopravou a bez problému zaparkujeme na místě zakoupeném přes aplikaci za 6$ na 3 hodiny i když cedule hlásá 12$ za hodinu. Radši se neptáme a jdeme.

V Seattlu prej musíme zakusit kavárnu Starbucks, když odsud pochází a proč ne rovnou tu nejstarší? No protože před ní stojí fronta jak blázen a jen pro rezervace. Tak nic.

Jdeme raději vedle na trhy Pike market. V krytém průchodu tu seženete vše od triček, přes vodítka až po koření, ryby a ovoce. Motáme se mezi lidmi a prohlížíme si různorodé stánky. Marťu to fascinuje maximálně, mě trochu méně. Líbí se nám to, ale nic nekoupíme.

Po chvíli sejdeme o patro níže do průjezdu Gumwall. Oblepeného žvýkačkami. Ale naprosto všude. Fascinující.

Pak se projdeme ještě zpět přes trhy a míříme do jiného Starbucks. Asi po kilometru projdeme přes schodiště do super nóbl kancelářské budovy. Má recepci a všichni mají společenské hezké oblečení. Zapadáme sem s našimi kraťasy a sportovními tričky moc. Nikdo ale neprotestuje a tak projdeme celou budovou až ke kavárně.

Objednáme si ledovou kávu a ledové vanilkové latté. Na jméno Michal. Na kelímků se skví Mashell. Vyhodnocuju, že to bude pro nás. Trochu jsme si neporozuměli a Marťa si objednává 4 cukry, ale ona moc sladkého na dovolené nemá, tak alespoň doplní. Sedneme si do křesílek a užíváme si pohodu a internet.

Po siestě se vracíme zpět na trhy. Máme je cestou k autu a víme, že tam mají veřejné toalety. U Starbucks byly všechny zamčené na bezpečnostní kód jen pro zaměstnance. Ještě jednou projdeme trhy a spěcháme k autu, kde nám končí parkování. Nasedáme a rychle vyrážíme na sever do Edmonds, kde nás čeká trajekt. Nejdříve špatně odbočíme, ale pán u závory nás v klidu navede. Asi celkem běžná věc. Pak už jen zaplatíme a stoupneme si do fronty na náš další cíl.