Slavné budiž

Dneska 28.7 vstáváme v 6:00 . Pěkná týmová práce, hodinka autem. Přičemž projíždíme krajinu plnou páry a gejzírů. Na skoro zaplněné parkoviště přijedeme v osm. Procházíme se po Norris geysir basin. Modrá, bílá, oranžová či bahnitá bublající jezírka a potůčky se mezi sebou střídají a my se proplétáme mezi nimi.

Projdeme dva okruhy: Porcelain loop a Back basin - trasu ke Green dragon spring. První trasa nám přináší jezírka mléčná či modrobílá. Druhá pestřejší podívanou. Na tomhle okruhu projdeme kolem nejvyššího aktivního gejzíru na světě Steamboat, bohužel prskal v únoru (27.2.2026).

Poslední část je uzavřena, dojdeme k modravozeleným okům a vracíme se stejnou trasou. Míjí nás naložená vozítka se dřevem. Doopravdy pracují na opravách. Prohlédneme si výstavu o gejzírech a bublajícím bahně. Náhodou přibrzdíme u kouřící hory Roaring mountain.

A čirým zázrakem u Mammot terase loop chytáme místo na parkovišti. Trošku tepleji. Sejdeme k dolním terasám, prohlédneme si Blue spring, Kleopatřiny terasy, Minerviny terasy a mnohé další.

Obejdeme zkrátka celý okruh. Vedro působí nepříjemně, i tak vyrazíme na Canary spring. Jestli to vůbec můžu popsat, tak malá jezírečka různých tvarů a s různými útvary společně skládají terasy bílé a oranžové barvy. Prostě tohle člověk chce vidět.

Autem projedeme vrchní terasy, jsou hezké. Ty spodní nás bavily víc. Ještě bych se ráda mrkla odspodu z města Mammoth, ale nedaří se nám zaparkovat. Nakonec mi Míša přibrzdí a já jen vybíhám na pár fotek. Další parkplatz najdeme v městském parčíku, kde si dáme oběd. Přisednou si k nám Italové.

Zkusíme Albright visitor center, to se nám líbí (až na to, že nemá WiFi, kde bychom mohli zálohovat fotky). Koupíme tu dva pohledy, prohlédneme si přírodovědnou expozici a venku se zúčastníme programu o kočkovitých šelmách (rysech a pumě). Strážce NP je vtipný, do přednášky přidává i svoje tři kočky domácí a ukazuje reálnou velikost šelem a jejich kůže. Posléze se rozhodneme jet na zkamenělý strom. (V big Americe jich mají i celý NP.) Přemluvím Míšu, abychom jeli Grand loap road, že by tam mohl být medvěd. No spíš jsou tu krásné rozhledy na louku. Vyjedeme těsně před zkamenělým kmenem. Těžko zaparkujeme a vyběhneme přímo k němu.

Zasmějeme se tomu. Takový trochu nic. A pak padne naše rozhodnutí vyzkoušet slavné safari v Lamar Valley. Přejezd nám trvá tak třičtvrtě hodiny. Otevřou se před námi rozsáhlé louky. Bizon, bizon. Několik bizonů. Zastavíme u tří vidlorohů. Já totiž vždycky u lidí říkám zastav. Můžu něco najít. No a pak je to. Malej bizon, běžící bizon, bizoní kráva, puberťák. Bizoní zácpa. Auta prostě kvůli bizonům neprojedou.

Je to vcelku vtipné. Půl hodiny čekáme. Pak se přesouváme autem podél řeky. Výhledy jsou nádherné. Na bizony. A do nich se opírá zlatá hodinka. Zastavíme u řeky a pokračujeme dál za Soda bute cone spring (taková tvarem sopka) se otáčíme.

U ní píská spousta syslů. Dostaneme se ještě jednou do bizoní zácpy. Znovu vidlorozy. A zastavujeme u haldy aut. Pán nám ukazuje mrtvolu bizona a že na ní chodí grizzly. Asi hodinku čekáme, pojídáme čipsy. Bizoní mrtvola a u ní živý bizon.

Hustý. Medvěd nikde. Jedeme do kempu Madison. Kolem nás se míhá zajímavá geologie. Hlavně čediče. Cestou párkrát stavíme. Jednou nad nádhernou řekou. Je večer. Osm a my přijíždíme plni zážitků do kempu, kde se registrujeme. Uvaříme. Naši sousedé mají teda bordel všude. Přijíždí kempová hlídka.

A ptá se nás, zda odešli. Jo, jsou pryč. Kluci porušili všechny pravidla ochrany proti medvědům. Opuštěný oheň. Paní říká, že je to nejhorší prohřešek letošního roku. Na místě 229. To už se ozýváme my, že stanoviště je 230, což kluci šikovně překryli tričkem. Zasměje se. Hlídka na ně chvíli čeká a sdělí, že zavolali rangera. Ten příjíždí a prudce brzdí. Mladá žena je pokárá a hned v první větě utne. Chce průkaz totožnosti a udělí jim pokutu. My se bojíme cokoliv uvařit. Přeci jen si připravíme snídani a kafe na zítra. Kluci zpytují svědomí a chovají se ukázněněji. Projdeme se podél řeky Madison a jdeme spát. 

29.7. 

Dneska trošku zaspíme. Dala jsem špatně budíka (kombinace nedorozumnění indonéského telefonu a chaosu s časovými pásmy a internetu). A ještě se před námi vleče náklaďák. I tak se kocháme krásnou řekou. Na gejzír Old Faitfull přijíždíme ve tři čtvrtě na sedm. Erupce byla před dvaceti minutami. Tak se projdeme vřídelní oblastí, kocháme a dáme si první okruh.

Ve třičtvrtě na osm jsme u něj, predikce  byla v 8 plus mínus 12 minut. Wau. Proti slunku koukáme na tryskající fontánu. Je tu hodně mormonů, což pro nás znamená novou zkušenost. Co jsme zatím vysledovali, že nejsou pro nás moc přitažliví. Nosí čepky a šaty jako z 19. století. A někteří vypadají dost smutně (vážná tvář a tmavé oblečení). Vůbec si s nikým jiným, narozdíl od Američanů nepovídají. Ale národnostní kultura se tu neřeší. Po Old Faitfull si to vyrazíme na slavný Grand Prismatic. Parkování nám nabízí už v půl deváté zážitek bída s nouzí. Ejhle těsně volné místečko. Tady si dáme snídani. Magické barevné oko nás uchvátí svou nádherou. Hraje všemi možnými odstíny modré, žluté a zelené. A do toho ranní mlha.

A není to všechno, místo nabízí několik jezírek. Jenže co dál? Parkoviště jsou ve většině případů přeplněná a to i to s vycházkou na výhled nad Grand Prismatic. Přizastavíme u Fountain paint pot area a tady koukáme na bahnité vývěry a krásné jezírka. A taky na hada. Nějakou užovku.

Tak najdeme místo u řeky Firehole, kde bude vycházka delší. Vypadá to však bez lidí. Vyjdeme k menšímu Ojo caliente spring. Zaujme malá pěšina vedoucí podél řeky. Sentinel meadow trail. Krása. Procházíme louky, nad tou jednou je hejno modravých ptáků. Jsou jak malé drahokamy. A toho hmyzu a květin. Jů. Jdeme téměř bez lidí a cesta se tu a tam ztrácí v mokřadech. Brouk velikosti menší švestky ohýbá stéblo.

Cesta mizí a na nás útočí hovada. Menší roj. Fuj. Pospícháme pryč. Běžíme. Nějak přejdeme přes mostek (několik úzkých kmenů značně rozpadlých) až doběhneme k cyklotrase. Ještě tři kilometry kolem jezera. Přibude lidí i stoupání a my s otevřenou pusou koukáme na něco, co je fantastické. Barvy, kontrast všechno. Grand Prismatic zhora.

Asi jako kdyby jej stvořil nějaký umělec. A jó. Příroda. Strávím tam dobrých pět minut koukáním. Lidí sem vyrazilo dost, to mě však neodrazuje. Nejprve máme plány na to se rozdělit, nakonec jdem společně k autu. Trochu horko, trochu hlad. Ten zaženeme kolem druhé u auta s výhledem na řeku Firehole. Pak si zajedeme k hlavnímu informačnímu centru u Old Faitfull. Uvnitř pracujeme na fotkách a posloucháme trpělivé rangery, jak mluví s lidmi. Nejlepší otázku vyhrává malý kluk: “Kdy přestane gejzír chrlit?.” Trochu zaskočí všechny. A pak přijde divadlo. Čtyři a půl minuty stříká naplno. (Maximálně to bývá pět.)

Ou je! No a jdeme na shopping. Tričko z Yellowstonu patří do mých must have. Pořídíme si zapalovač, mikinu a dva dárky. Já? Nic! A zabere to skoro hodinu. A pak jdeme na hodinu a půl přejezd do Lamar valley. Cestou ještě narychlo stavíme u čedičových hor Tower a krásného vodopádu Calcite spring. Jedeme a tu před námi přeběhne kojot. Fotíme ho přímo z auta. A teď už honem. Vlci čekají. Jsme tu. Míjíme stádečko vidlorohů. Dneska je u zdechliny bizona dokonce strážce. A já mám pocit, že říká něco o zabíjejícím grizzlym. Přeji si dostat se až na konec trasy a Míša by chtěl večeřet u mrtvoly. Asi si nastavíme oba moc vysoká očekávání. Stavíme u lidí, kteří koukají na skalní převis. Asi jelen. Bizoní zácpa. A lidi to zdržují. (Nám už to přijde docela normální.) Projíždíme krásnou krajinu a tu a tam přizastavíme na nějaký výhled.

Vidloroh si to vesele štráduje kolem. Normálně i strážci rozhání bizony bičíkem a speciálním zvukem. Bizon kousek popoběhne a zase líně jde. Projedeme dál až skoro na samý konec parku. A potkáme losici. Při návratu zpátky se dostaneme opět do bizoní zácpy. No to nás potěš. Už nám to nepřijde legrační, navíc nestihneme grizzlyho, jak hoduje na mrtvole. A ani my asi u ní hodovat nebudeme. Nakonec nalézám alespoň pár preclíků.

Vylézat mezi bizony se mi moc nechce. Asi kolem půl deváté konečně po hodině se naše auto pohne kupředu. U mrtvoly zastavíme. Hodlá tu nocovat celý zástup lidí, který nadšeně popisuje celou situaci (kde se nic neděje). No to pro nás není. Vytáhnu zklamaně a podrážděně tortily a najíme se. Je na čase jet do kempu. Zato autowatching kolem desáté stojí za to. Liška myškuje a běží vedle auta.

Značkuje uzemí a za chvilku mizí pryč. A po pár kilometrech druhá. A jelenec a laň od wapitiho. Takže výsledek? Nakonec to bylo vcelku fajn. V půl dvanácté usínáme ve stanu s pocitem, že zítra bude budíček o mnoho dříve. 

30.7.

Dnes vstáváme brzy. Moc jsme zatím nepochodili oblast kolem Lower basin. No a ještě jednou by to mohlo dopadnout s gejzírem. Nemine krásnou řeku Firehole, kde si v ranní mlze hlasitě povídají bernešky. Vyfotíme celé údolí. Ta pára je prostě nádherná. Vyjdeme z parkoviště a vyrážíme na trasu. Mile si povídáme. No, ale pozor otáčíme se a koukáme, že začíná chrlit Old Faitfull. V ranním slunci, jak si to Míša přál.

Zběsile dobíháme na místo. Bylo to o 40 minut dřív než by měl. V 6:50. Hustý. Stojí nás tu šest. Slovy šest lidí u gejzíru, kde jich včera bylo i 300. Pak se vydáme na asfaltku, našli jsme ještě jedno vřídlo, který by měl chrlit. Daisy. Mladí, čerstvě vyvedení strakapoudi nás dost baví. Buší si to vesele do zábradlí vedle cedule dangerous (nebezpečí). Daisy má ještě chvíli čas a tak se nasnídáme. A pak začne i ona své představení.

Trvá několik minut a pak zase klídek. Těhle pár metrů bylo taky super. Zaujme nás vřídlo ve tvaru jeskyně, ten ale nechrlí. Projdeme celou řadu gejzírů a jezírek po dvoukilometrovém chodníčku. Gejzíry u řeky, modravé vířivky. Bublá tu zkrátka kde co.

Zastavíme se u lavičky s výhledem na Old Faitull a čekáme na další vývěr. Přichází. I na počtvrté stojí zážitek za to! Ještě vyběhneme na Solitary gejzír. Ten nás trochu vypeče, jeho erupce, co 4 - 8 minut nemají takové grády. Jen lehce rozvibruje hladinu. Lidi to postupně vzdávají. V momentě, kdy to chceme vzdát i my, udělá malé puf do modravého jezírka. Vyrazíme na Back sand basin, kde nás čeká jedna z posledních zastávek. A rozhodně stojí za to.

Jenže já bych pomilionté použila stejná slova. Přála jsem si ještě jednou jet na Grand Prismatic, jednak je hodně hodin a i tak na to nemáme trpělivost. Fronta 10 aut nás odradí. Jedeme balit věci do kempu, uvaříme si kafe. Nakonec vypereme část oblečení, umejeme si vlasy a jedem se koupat do řeky Firehole. Jenže voda nepřipomíná ani vzdáleně mé vytoužené “kafíčko”. Tak si jen dáme oběd. Zaskočí nás, co Američané obědvají. Cheetos s kečupem?! Nechce se mi jet dál, ale žádná pohádka netrvá věčně. A městečkem West Yellowstone se loučíme. U další benzínky natankujeme a já jako puk koukám na to, co všechno se dá prodat.

Stánek s dobytčími kůžemi. Vrátíme se zas do parku Yellowstone, jen projíždíme dál. Nemáme signál, naštěstí už však spřádáme další plán a ten se nečekaně změní!