Émerika za rohem

Pokojík, koupel, sprcha postel. Nic víc není třeba. Budím se v sedm, ale vlastně jsou v USA tři. Hlasitá diskotéka z auta mi chvíli nedá usnout, ale nakonec spánku podlehnu. Pak se budíme v půl osmé místního času (v ČR je plus devět). Sníme krekry a suchý chleba. Vyrážíme. Trochu potíže u tankování, nejprve, co, pak kam a za kolik. Mise splněna a vyjíždíme na shopping. Potkáme samoobslužné taxi.

Drsný. Ohromuje nás měnící se krajina. Kopečky a hory, lesy a jezera. V deset donutím hladového Míšu zastavit u moře a mokřadů u Moss Landing. Wau Pacifik. A spousta racků chechtavých. Jeden z nich se promenáduje po mrtvém tuleňovi. Příroda, kámo. Já se ještě dojdu podívat do mokřadů a v dálce vidím několik živých tuleňů. Wau! Krajina se mění a my v městečku Marina jdeme na první nákup. Zkoušíme 7/11 (v Asii jsme ho milovali), to nás však zklame a tak vyrazíme do Walmartu. Nejprve hladoví rychle čapneme něco na oběd a vrátíme se do auta. A pak to přijde.

Americký obchod nejde popsat slovy. Věci jsou jiné, zaměstnankyně, má čepičku Birthday a slaví narozeniny. Celé velké mrazáky všeho možného hotového jídla. A čím větší balení, tím levnější. Kupujeme zásoby a vybavení na vaření. Chladničku neseženeme a tak lednicí nazýváme chladicí tašku. Navštívíme ještě obchod Rei s campingovacími věcmi. Koupím si sandále a po letech konečně investujeme do samonafukovacích karimatek. Berem značku Klimit a není to spolupráce, ale naše cenovka. Zkouší na nás doživotní členství a slevičky a 30$. Míša prý zaplatí, pokud poštovné zdarma platí i do ČR. Konečně se nám načte karta. V Kalifornii tolik neplatí mobilem. A jedeme, hurá! Podél dechberoucího kalifornského pobřeží.

Na Monastery beach se trošku projdeme po pláži. Zastavujeme na několika výhledech. Na skalisku u Carmel higlands vidíme malé tuleně a jejich maminku. A ještě se tam pohybují pelikáni hnědí kalifornští, taky s mláďaty. Kocháme se. K dalšímu cíli - neznámému Majáku - se nám nakonec nechce. Projíždíme známou oblast Big Sur přes krásné lesy. Vracíme se na pobřeží a u jedné vyhlídky si dáme oběd. Tortily mají i bezlepkové. Mňam. A už jedeme dál. U Seal pointu nedaleko Lafler Canyonu uslyšíme pískání a chrochtání. Ty brďo. Lachtani!

A tak v sandálkách lezeme prudce dolů, abychom je viděli o kousek blíž. Ú! A mimoděk vidíme několik kondorů. A pak se rozhodneme jít Partington canyonem. Užíváme si procházku přes mostek a skalní tunel až nás konsternují útesy, skaliska a do nich narážející Tichý oceán. A najednou proplují dva asi lachtani. Míša leze ještě kousek dál úzkou srázovitou pěšinou a? Vydra. Vydra mořská. Naprosto roztomilé zvířátko. Úů a další. Pozorujeme jich asi pět! A jak si hrají. To je nádhera.

Ještě se podíváme na druhou odbočku cesty. Za chvíli téměř mineme vodopád McWay. Téměř hned se otáčíme a nakonec se u něj i fotíme. Máme cca hodinový přejezd do hor na zaručeně O.K. místo na spaní na divoko. Už cestou potkáváme několik kemperů. Následujeme stříbrné auto. Lidi z něj na odbočce vystupují a zkoumají okolí, všechny cedule. To my už známe. U spaní našeho stylu platí hop nebo trop. Jedem lehce offroad na Coast Ridge trail. Stříbrné auto pokračuje za námi. A dojíždíme bílou dodávku. Vypadá, že jí spadnou bicykle. Míjíme několik obsazených míst, nocležníci nám mávají. Pak najdeme místečko tady by to šlo. Naši “rivalové” pokračují dál, ale když vidíme stav cesty (uděláme si raději průzkum), usoudíme, že naše rozhodnutí zůstat bylo správné.

Dvakrát kolem nás projede mega pick up a i ten má potíže. Dáme si pivko, instantní rýži (pět minut vaření) s masem a kukuřicí. Západ slunce, létající netopýři a kolem deváté usínáme i my. První den v Americe je za námi. 

13.7.

Ráno se probouzím v půl šesté, ještě mě Míša chvíli nutí spát, ovšem nakonec v šest vstáváme. Uvaříme kávičku v aeropressu, dáme si mléko s cornflaky. A mléka si můžeme dát hojně. Máme ho celý galon. (Další den už se z něho dá dělat tvaroh, ale to mi Míša zatrhne). Sjedeme k pobřeží. Včera jedoucí bílá dodávka nás míjí s rozbitým jízdním kolem, jelikož jejich poutání moc neřešili. Stavíme u oceánu a prodíráme se křovisky. Ke krásné skalce a výhledu na pobřeží. Cestou stavíme u nádherných borovic a pozorujeme několik kondorů. Rozhodneme se vyjít kousek na Eric Babree memorial point nedaleko Plaskett.

Cestou fotím několik ptáků, ale. Dechberoucí jsou hejna pelikánů a opět si fotíme dvě dovádějící vydry. A vidíme zedníčka (ano i to je opeřenec). Fakt mám slzy na krajíčku. Štěstí. Fotíme tu a tam nějaké výhledy. A zaujme nás vodopád několik mil vzdálený Salmon Creek. Míša leze skály přímo k vodopádu a já pozoruju lososy. Teda takový maličký a medvěd (na selfíčko) zatím nikde. Rozhodneme se pokračovat dál na maják Piedras Blancas, ten však je zpoplatněný a tak se trošku náhodou ocitneme ve stejnojmenné přírodní rezervaci, mě nejprve upoutá veverka, ale když ji jdu fotit, místo aby prchla jde ke mě blíž. Veverka popelavá. Drzý to tvor. No a pak sledujeme rypouše sloní. Jsme jimi úplně unešeni - jejich délkou, jak spí, háží na sebe písek.

Projdeme se nádherným pobřežím, uvidíme ještě spoustu veverek a na konci na skalisku se vyvalují lachtani. Krása. Vrátíme se k davu lidí, co pozoruje rypouše a jdem k autu. Já ještě na druhé pláži vyfotím ne tak běžného ústřičníka západního. A hledáme místo na oběd.

Najdeme nakonec pěkné molo u San Simeonu a kus od něj stoleček, kde k nám stále chodí drzé veverky. Nad městem Cambria se rozhodneme, že bychom snesli ještě jednu procházku podél útesů a tam vidíme tuleně.

Já si teda spletu Monarch (monarchii) s motýlem. To se mi zdá biologicky nevhodné. Špatná interpretace. Pak míříme k Whiterock. Zastavíme na krásné pláži a koukáme na celou řadu surfařů a koupajících se lidí. Ještě se přiblížíme k bělostné skále, ale je na nás příliš přelidněná.

Zamíříme na nákup do Walmartu. Tentokrát jsme o mnoho rychlejší, kupujeme nabíjení na notebook a pár potřebných potravin a jedeme dál. Dáme si zmrzku vanilkovou se slanými buráky. Nejsem si jistá, zda mi chutná. Čekají nás tři a půl hodinky cesty do NP Sequioa. Krajina se mění, lemují ji hnědavé pole a louky a kopce. Jdeme na benzínku a zaplatit benzín před tankováním (na no name benzínce hrajem karty a pět jich neprojde) nám jde až na shellce konečně Revolut. Pak míháme kopce, kalifornské plantáže pistácií, oliv a pomerančů. A tu se najednou otevře Sierra Nevada. Hurá cedule medvěd. Komunikuji s Gemini o tom, co se v NP může stát a na co si dát pozor a zjišťuji, že nebezpečnější než medvěd může být jedovatý dub (stačí se ho dotknout). A pravděpodobně je nulová šance, že mě sežere medvěd. A to ještě nic nevím o vosách. Nabereme informace u informačního centra, pozorujeme místního datla sběrače. Toho už mi Míša nedovolí vyfotit, že už na nás jde únava. Přeci jen se fotíme u modré řeky a pod tunelem s kamenem.

A pak nacházíme kempovací místo 16. v kempu Potwisha. Vypadá to tu docela hezky. Všechny věci uložíme do kovové skříně proti medvědům (bearbox), včetně hygieny, lékárny, nádobí a hlavně veškeré jídlo. Míša staví Začnu krájet párečky a v ten moment se kolem mě udělá roj žrádlachtivých vos. Útočí dokonce i při snažení. Kousek párku obětuju a vařím o kousek dál. Přidám fazole a vajíčka. A jídlo teda připomíná boj. Ostatní lidé v kempu klidně sedí a my dva vstáváme a ošíváme se. Asi lepší dva Češi, nebo co. Létá tu dost “datlů sběračů”.

Po večeři se rozhodneme dát si ještě koupel a tak se stmíváním dojdeme k ledově chladné řece a dáme si dvě místní pivka. Zkoušíme je vychladit, jak však s chutí říkám: “Stejně máme nejlepší pivo na světě.” Usínáme, i když vedle nás je rušno, úplně nás dnešek znavil. 

14.7. Ráno se budíme opět brzy. Uvaříme kafe a jedem. Vidíme divokou krůtu s mláďaty. Na prvním výhledu na hory uděláme míchaná vajíčka a už kolem nás profrčí několik aut. Stoupáme pomalu a najednou přijde les spálený požárem. Sekvojovce. Ty brďo. Měníme plány (ty sporé, které máme) a první nás čeká Big trees trail cca tři kilometry. Potkáme čipmanky, veverky, spoustu ptáků, datla a mládě orla.

Ty stromy působí monumentálně. Prostě neuvěritelný, jak objemem, tak barvou, tak životní strategií. Mají kolem tří tisíc let. Pak se vydáme k nejobjemnějšímu stromu Generála Shermena. A vydáme se na trail, líbí se nám tu. Každý strom má svůj název, některé ohořely od ohně. Jen trochu, protože sekvoje vydrží hodně.

Ani už nepočítáme fotky, když dojdeme k Alta trail, ta se nám zalíbí a podél krásné mokřadní louky pokračujeme. Motýli, ptáci a strom, které poškrábal medvěd. Doufám, že za těch pět týdnů, alespoň jednoho potkáme. Míša by dodal: “Já doufám, že ne.” Okruh ještě protáhneme. Užijeme si několik datlů.

Ty stromy nám berou dech. Třem Američanům poradíme cestu. U seskupení s názvem Senát uděláme pár vtipných fotek do korun stromů. Vrátíme se k autu a dojedeme k výhledu Mono rock. Ach ten výhled do hor, skal a lesů. Míša leze na skálu a já na něj chvilku čekám. Kousek však též vylezu. Modravá ještěrka (a zástup turistů) mi dělá společnost.

Pak projíždíme známý Tunnel log, přímo padlou sekvojí. Zastavíme se na oběd u jednoho z odpočívadel. Slyším něco jako medvěd, ale všichni až na mě zůstávají v klidu. Trochu pobolívá bříško. Možná z vedra, možná z těch všemožných umělých dochucovadel v jídle. To složení má takových barviv a glutamátků! Stavíme se do návštěvnického muzea sekvojí. Tam se mi zalíbí sbírání razítek a vůbec celý systém centra má super nastavení. Dofrčíme si to k dalšímu návštěvnickému centru Lodgepole, prozkoumáme obchod i sprchu. A popojedeme k řece. Dáme si kolu.

Ta americká mě osobně chutná o trochu líp. Tady si tak dvě hodinky odpočineme a promažeme fotky. Doma už to nikdo neudělá. Kocháme se říčkou a dáváme si trochu relax. Vrátíme se k informačnímu centru, ale brutální fronta na sprchy nás dost odradí. Vyrážíme do našeho dalšího kempu. Míjíme shořelé lesy a vysoké sekvoje. A najednou se nám otevře krásný výhled. A další shořelý les končí naše dobrodružství v NP Seguioa a otevírá se? No a to zase příště.