Balení a odlétání

Letenky kupujeme ihned při zvedání cen ropy. Víza neřešíme na poslední chvíli jako vždycky. Ale. To plánování letos vypadá nějak beznadějně. Tak jde čas.

Pojištění, platné pasy a víza (spíš ETSA formulář) tentokrát máme s předstihem. Za pomoci Youtube, AI, našich představ a rodiny a přátel tvoříme trasu. Za dva týdny budeme v letadle, tak začínám přemýšlet při zakončení školního roku.

V půlce června tvoříme seznam věcí. Erný bude pět týdnů na Šumavě. Tak asi taky něco bude potřebovat. S vizí, že Ernýmu pořešíme veterinu trochu selžeme. Takže se bude muset naočkovat u rodičů. Ještě chodíme na pár tréninků k naší skvělé trenérce. Míša si dělá kreditku a mezinárodní řidičák. (Ten vypadá jako devadesátková průkazka do knihovny. Světe div se.)

Týden, sakriš už jenom týden. Sundavám z půdy plastové boxy na balení. Ale nějak dokud nepojedeme, tak neuvěřím. Do boxů spakujeme vše, co si myslíme, že bude potřeba. Přijedou za námi kamarádi z Dambořic a oslavíme Slavnosti Pernštějnského panství.

Trochu stresu a podvod. 6.7. No jo six seven. Odpoledne zjišťujeme, že nemáme víza do Kanady. Proboha proč? Vždyť tudy jenom letíme. Na lep se chytneme nějakému zprostředkovateli, co si k 7 dolarům za člověka přicetl 19 x více, čehož si všimneme z platby. Rychle akci stornujeme a děláme víza na oficiálních stránkách. Poučení pro všechny. Třikrát kontrola. A proč to píšu, že se nachytá občas prostě každý a není se za co stydět. Podvedli nás z Evisacan a Míša ihned všechno stornuje a píše na banku.

Letenky nám další den udělají taky pár vrásek na čele. No co, dovolená na Lipně to jistí. Nejde nám propojit rezervace od United s Air Canada. Uf, nějak se to podařilo, ale neexistuje check - in. Tak snad někam odletíme.

7.7. máme sbaleno. Jakž takž se vejdeme a místo kufru na kolečkách volíme batoh. Ačkoliv tentokrát už nebudeme baťůžkáři. Erný už má svou bedýnku a začíná být značně nervózní, co se to sakra děje. Čas se krátí a náš American dream se stává realitou.

8.7. Práce a práce. Na zahradě, doma i v zaměstnání. Já jdu ještě jeden den do práce. Vybírám 500 $ a s těmi mířím posedět za kamarádem do Bratčického pivovaru. A beru je jako pašerák přes celé Brno.

9.7. Balíme se. Ještě píšu výhružný dopis na Evisacan, ale není to třeba. Peníze nám už přišly na účet. Doděláváme věci doma i kolem domu. Pouklízíme pro případný home sharing. Creditní karta nedošla, co se dá dělat. Rozloučíme se a o dvě hodiny později opouštíme Nedvědici. Po jedenácté zmoženi dojíždíme do Volyně.

10.7. Strávíme čas s mou rodinou. Míša udělá check in, dokonce sedíme vedle sebe v letadle. S dědou vyrábíme rybízové víno, travíme čas na zahradě. Summer time. Za chvíli in San Francisco. Večer ještě posedím s dobrou kamarádkou z dětství.

11.7. Budík jako by byl konec světa. V 4:30 drsně zvoní oldschoolový červený budík. Proboha. Nastal konec světa? Tak ještě na půl hodiny usínáme. 5:00 už ale budí melodie z telefonu. Mamka nám udělá snídani, dobalíme věci. Mě chybí sandály. Zase jsem někde něco nechala. Loučíme se s Erným a trochu smutní vyrážíme na cestu.

Na benzínce naplníme útroby Pablovi II a poklidně hodinu a půl jedeme do Prahy. Tam na nás čeká můj brácha Honza. Půjčí si na pět týdnů naše auto a hodí nás na letiště. V Dejvicích si ještě dopřejeme kávu, nejdříve to vypadá na Starbucks (ten necháme na USA), ale nakonec skončíme v pekárně Zrno, zrnko.

Posilněni kofeinem jsme zase moc brzo na letišti. Počkáme na odbavení zavazadla a pokračujeme na (i)migrační kontrolu. Pasy, pane prezidente a jdem na to. Všechno už běží bez lidí, procházíme přes skenovací rámy. Pak nesmí chybět řízky s chlebem, nezbytnost našich cest. Kolem půl 12cté si stoupáme do fronty na security check. Trošku trapas s tím, že si nemusím sundavat prsteny, prý abych je neztratila. (Je to s podivem, že mě i na letišti znají.) A tak po fotce s airbusem od Air Canada nasedáme do zadních řad k okénku. Čeká nás devíti hodinový let a 6702 km.

Ve 12:32 středoevropského času nabíráme rychlost, odlepujeme se od země a vznášíme se nad Prahu, Louny a Žatec směrem na Německo. To přelétáme, pokračujeme Nizozemskem, kde koukáme na Amsterdam, a dál pak nad Anglií a Irskem. A už nás krmí. Mě teda úplně hned, bezlepková dieta má občas své výhody. Dostávám kuře, salát s cizrnou, ovoce a slunečnicovou bulku. Kolem druhé si přiťukneme červeným vínem. Nekonečný Atlantik. Červené víno jsem rozlila, Míša ihned prohlašuje, že bílé by neudělalo fleky. Á mraky. Ještě kávička. Já dle plánu upadám do spánku podobného Šípkové Růžence. Míša se kouká asi na film. Třetina trasy. Spím. Trvá to. Půlka trasy. Třičtvrtě trasy za námi. Kolem šesté našeho času, 11 kanadského, misi přežít jet leg ukončuji. Dostaneme ještě pizzu a nápoj. Letíme už nad Kanadou, směrem na Toronto. Působí to jako placka.

A tak v přistáváme na letišti v Torontu. Dáme si dlouho procházku přes security. Míša jde na kompletní scan, boty dolů. Ale náš modrý batoh neprojde. Hlavou mi běží milion myšlenek co se stalo. Vrchol amatérismu. Nechali jsme napuštěnou láhev s vodou. A teď to obávané imigrační. Milý policista nám dává tipy, co si v US užít a jak obejít strážce na jedné trase. Bylo to vcelku v pohodě, ale jsem ráda, že jsme na imigrační šli společně. S americkými symboly mě vyfotit nenechají a to už mě Míša táhne směrem na gate. Tady čekáme dvě a půl hodiny. Míša spí a já zkouším rychle psát články, abych se zase dostala do kondice. Většina našeho cestování po Evropě je napsaná tak z poloviny, ale tohle bych ráda zaznamenala celé. Jo ještě mě fascinuje jiný typ WC, nižší a jsou vidět lýtka!

A je to tady. Cestující sekce čtyři nalodit. Jako zlatý hřeb cesty prohlásím česky letušákovi: “Hmm, děkuji. Nasedáme do menšího letadla s černými špičkami křídel. Tohle letadlo je o dost menší než to předchozí. Taky nás přestali krmit a Míša dostal dvojitou dávku preclíků. Jenom nám dopřávají 2x pití. Spíme a spíme. Po celém letu vypadáme dost zmačkaně a použitě. A v 20:30 řekla bych jiného času kroužíme při západu slunce nad mořem a San Franciscem. Tohle považuji za nádherné přistání a to je nemám vůbec ráda. Týpka, který sleduje fotbal, otravuji na fotky z okýnka. Naštěstí je to typický “happy” Američan. V 20:44 dosedáme na ranvej. Welcome to San Fracisko.

V 21:20 získáme batoh z nákladního prostoru. Vyjdeme do třetího patra a nasedáme do nadzemní dráhy. Mají jí zdarma. Přicházíme k Budget centru, abychom si půjčili auto. Podepíšeme vlastně cokoliv, auto natočíme ze všech světových stran (vřele vždy doporučujeme). A vydáváme se do několikapruhových silnic. Párkrát se špatně zařadíme, ale za cca. deset minut přijíždíme do hotýlku. Parkování se trochu bojíme a dvě místa jsou tu dost úzká. Naštěstí odparkuje mega SUV. A my vyrážíme. "Hello, we have booking reservation here. Mrs..." A dál? Jak se naplní naše sny. Tak to si počkejme za pár dní...