This ist the end.

14.8.

Ráno kolem nás zaparkují dvě auta. Přijdeme si sevření a tak na snídani vyjedeme na nedaleké parkoviště s procházkou na louky.

Mlhavý výhled na moře po chvíli mizí. Najíme se. A vyrazíme přes pěkné kolonizátorské městečko k Avanue of the Giants. Sjedeme podél řeky na menší silnici 101, která kopíruje dálnici. Zase ty velikánské stromy. Ten největší strom světa je utajený v Národním parku Redwoods, kde jsme byli včera. Zastavíme u Immortal tree. Tady ještě nakupujeme nějaké dárky. Stojí tu strom a vlastně všechny sekvoje přežili velký požár a povodně (1964). Kolem Founders grove trail se procházíme.

Pořád nás stromy neobycejně baví. Je s podivem, jak banda motorkářů nechává telefony na motorkách, ale asi je jeden z nich hlídá.

Silnička se žlutým středem se mile vine mezi velikány. Navštívíme návštěvnické centrum v Burlingtonu. Ještě zkoušíme najít strom, který se dá projet. Jeden stojí 15$ a druhý 20$. Takže to považujeme za drahou nenutnost. Cesta se klikatí. Vidíme kondory hned u silnice.

Další zatáčka. Dělá se mi extrémně špatně v autě. A jízda ještě nekončí. Nakonec přijíždíme na pobřeží hledáme místo na oběd u Westport beach. Tak jak to má Míša rád. Se stolečkem. A drzými sojkami. Bohužel na Kalifornské pobřeží už nemáme tolik času. Takže tu a tam zastavíme a nafotíme pobřeží. Dostáváme se do mlhy. Jů. Státní park. Tam chci. A tak se procházím, zatímco Míša odpočívá, po dřevěném poválku podél moře.

Sleduji tuleně a veverku, která se cpe jako dívá. Na konci opět jsou krásné lagunky. Taky ovšem vítr a pošmourno. Nemám moc čas si povídat, ale dvě Američanky to i tak německy zkouší. Není čas na zdržování. Pobřeží působí neuvěřitelně dramaticky, poutavě, zajímavě, slunečně i mlhavě. Tu a tam chvilkově zastavíme. Dvakrát u pelikánů u Anchor Bay a u řeky Gualala.

A to všechno různě za sebou. Jenže v jeden moment už musíme taky přivézt nějaké hezké věci. Navštívíme místní sport Rei v Santa Rose a řešíme, jestli nekoupit na cestu zpátky vetší batoh. Nakonec se rozhodneme pro cestovní tašku. Nakoupíme hračku a obojek pro Ernýho. Máme už v záloze top hračku, co vydává zvuky jako kachna. Jenže se nám po tom lumpovi celou tu dobu stýská. Přemýšlíme vždycky, co dělá. (Většinou spí.) Anebo jak by se mu s námi líbilo. (Ale do národních parků by stejně nemohl.) A pozor. Navíc jsme se nakazili a uvolněně kecáme s prodavačem, jestli byl někdy v Evropě a kam se chystá cestovat a jaká místa v kalifornii miluje. Hledáme ještě obchod s pivem a vínem, což se nám nakonec podaří. Ještě by to chtělo potraviny, ovšem je už dost pozdě. Tak si ještě popovídáme s chat GPT, co vzít s sebou a hledáme místo.

U majáku nedaleko Marshallu zastavíme, ale ten zvuk se nedá. Zní to jako zvuk v telefonu, když to nikdo nebere. Popojedeme tak o sto metrů dál, kde je to mnohem lepší. Vcelku chladněji, fičí vítr a nic se nám nechce. Ohřeju rychle polívku, dáme si trochu červeného vína. Vtipkuji, že kdyby tu byl medvěd, tak mu dám pusu. Předpokládám, že je malá pravděpodobnost tohodle jevu. Nechám odpadky u auta a potom zalezeme relaxovat do auta. Najednou se ozve padání plechovek a je tu mýval! Takhle blízko. Dvě zlatavá ozářená očíčka a pruhovaný kožich. Chvíli na nás kouká. (A já díky “nápomocným” českým skupinám typu Thajsko ráj na zemi vím, že abych nedostala vzteklinu, nemám líbat opice a pravděpodobně to bude platit i na medvídky a medvědy, se pusy raději vzdám.) Přesuneme rychle spaní a o čem si necháme zdát? Možná už to bude o domově. 

15.8.

Míša má narozeniny! Hned ráno mu zazpívám. Teď už mívám budíka na půl šestou, abychom si zvykali na změnu času a vyhráli nad jet legem. Těsně u nás snídají ryby dva pelikáni.

Jsem z nich nadšená. I my si dáme lehkou snídani a nasedáme do auta. Přejedeme do Walmartu, kde nakoupíme ještě nějaké dárečky pro hlídače domu a psa. Pak nás čeká směr Sausalito - část San Fraciska. Přijíždíme k městu a prochází se tu jelenec mezi domy. Parkování se nám nechce platit a tak se necelý kilometr projdeme do kavárny Franco&coffee. Docela se nám líbí ulice a místní domky. Míša si dává croissant s náplní a oba kafíčko. Přidáme se ke staršímu páru.

Mluvíme na sebe česky a Američani nás taktně upozorní, že se to nechodí. Nu což, jsme v tom, zas nenucený rozhovor (o který moc nestojíme). Debata se vcelku zajímavě rozvine. O cestování, Evropě, Americe. Jen prostě Američani nemají nic špatně. Všechno až moc dokonalé. Zdravotnictví výborné. Ale ta skutečnost víme, že je jinde. Takže se těším na trochu té české reality. Dopijeme kafe a pokračujeme. Přímo v San Franciscu stojí nějaký ten slavný červený most Golden bridge. Dojedeme na první výhled Golden Gate observation desk, kde je vidět i linoucí se silnice.

Most krásně ovíjí slunce a mlha. Mezi davem lidí se prosmykneme k hlavní vyhlídce. A těsně před mostem trochu nehezky parkujeme, procházíme pod ním a koukáme z druhé strany. Most je super. Zábavný z každého úhlu jiný a nadchne nás. Hlavně Míšu.

Na oběd ještě jednou objedeme stejnou trasu a vyjdeme na Hawk hill. Dáme si tortily. A je přesně na čase přejet přes červenou konstrukci Golden Gate. Musím říci, že je to pompézní. Ještě se rozhodneme pro verzi most s pláží, projíždí pod ním mega loď a všude létají pelikáni hnědí.

Líbí se mi i dravci nad hlavou. Sklesáme ke skalisku a vynecháme nuda plážovníky v záběrech. A to modravé moře. Je kolem třetí hodiny a nemá moc smysl poznat další místo před check-inem. Míša mi dává najevo odpočinek, ale já mu v tom špatně naslouchám. A tak ještě zajedeme k moři. Je tu super informační středisko, kde prodávají krásné věci. No a pak jedeme k našemu hotelu Casa Loma. Chvíli nám trvá zaparkovat a to, co čteme o parkování v San Franciscu, nepůsobí zrovna líbivě. Chvíli ještě doladíme přesné parkování. Zaklapneme zrcátka a děj se vůle… Mile nás přivítá recepční a nakonec dá i dva různé bookingy dohromady (rozdělení na dva dny bylo levnější). Oddychneme si, vytaháme všechny věci z auta a hlavně ze sebe smyjeme špínu předchozích dnů. Projdeme se na nedaleké malé domečky Painted ladies.

Náš hlavní cíl je narozeninová večeře. Nakonec pro ní zvolíme vcelku fancy, tradiční americkou restauraci Nopa.  Každý si objednáme drink. Míša zkouší Seven sisters a já Queen Bee. Tak na zdraví!

Milá servírka kolem nás chodí a decentně se ptá, zda je všechno v pořádku. Samo sebou pak přijde na řadu signature burger. Užíváme si společnou chvilku. Hamburger je super. Nejvíc mě fascinuje nakládaná zkvašená cibule, vůbec mi nechutná. Ale bazalkový dip patří jednoznačně mezi jeden z nejlepších, co jsem kdy jedla. No jo, holt americká kuchyně nepatří mezi favority. Pak si ještě objednáme jeden drink. Já dostanu set brandy a Míša polohořký kokteil cosik Nopa. A poveseleni platíme. Zkusíme přidat dýško, placení v Americe pro nás stále znamená složitou věc. Odnesou mi jen tak kartu a strhnou částku. (Ale v září zjišťuji, že si dýško nestrhli.) V Evropě nemyslitelné. Ruku v ruce kráčíme kolem Painted ladies do hotelu.

16.8.

Ráno zkusíme pobalit, rychlý hovor do Čech a snídaně u recepce. Káva zdarma z takové obr mašiny? Nic moc. A nespraví to ani vanilkové aroma, ani smetánka. A vyrážíme do ulic. Pěšky do přístavu Wharf’s. San Fracisko působí mile. Trochu nepořádku lemují krásné dřevěné pastelové a barevné domy.

Hledáme poštu se známkami (zavřeno v neděli - sorry jako), pár dárků a poznání města. Rádi bychom došli do nějakého outletu koupit si outdoor věci (- to nakonec nedopadne). Zkusíme kavárnu, ta první vypadá fajn, jen nám nesedí styl. Ta druhá, kde dělají Vietnamci bahn mi (typické asijské bagety) je mnohonásobně víc náš styl. Dobloudíme přes japonskou čtvrť k přístavu se spoustou obchodů se suvenýry a nabídkou plaveb ke slavnému. Tadá. Alcatrazu. Ten nás až tak neláká. Chceme získat známky. V obchodech s cerepetičkami zatím bez úspěchu.

Máme hlad a tak zkusíme In-N-Out Burger. Jako asi O.K. Ovšem už nám fast food leze krkem. Nabereme ještě litr přeslazené limonády, kterou vlastně nezvládneme vypít. A jdeme k přístavu č. 39. Cestou město ožije raperské představení, balónky, stánky. Skoro jako pouť. A na konci dřevěného mola se ozývají zvuky. Něco mezi psem, kočkou a hýkáním. To musí být ono. Lachtani a před nimi lidí jako v kině. Představení naprosto nevídané. Žďuchají se, spí a proplavávají kolem. Jeeeee.

Na konci se zase koukáme na slavné vězení. Líbí se nám tu. Teď už to připomíná pouť úplně. Kolotoč a kouzelnické představení. A zase spousta obchodů. Poštovní známky nikde, na druhou stranu mají pohledy. Dokoupíme poslední dárečky. A vyrazíme na křivolakou ulici Lombard street. Točí se o hodně stupňů. Tady bychom nechtěli bydlet. Těch turistů. Poctivě si jí vyšlápneme nahoru. Vidíme náš další cíl. Lanovou tramvaj. K její zastávce však musíme ještě kus popojít. Ten sklon ulic je neuvěřitelný. Stejně jako to, že všechny na sebe navazují do pravého úhle. Na jednom místě uslyším takový podivný zvuk jako papoušků.

No jo. Zeleno červený aratinga červenolící žere plody na stromě v pěkném parku. A kolibřík. Pak už pospícháme na zastávku tramvají Hyde, kde strávíme asi hodinu čekáním. Fascinuje nás otočný ruční systém, kdy tři muži otáčí ručně vagon. Po dlouhé době, kterou nám ke konci zpestří harmonikář. Nasedáme do zelené tramvaje. Míša se drží na otevřeném kraji a já sedím. Švanda.

Prohodíme se a pocit větru ve vlasech, prudkých klesání a těšného projíždění kolem dalších tramvají. Tu a tam vypísknu. Američanka z New Yorku nás odrazuje od jeho centra, ale zmiňuje čtvrti, co stojí za vidění. My ji zase lákáme do Čech. Je to boží sjet z kopce, zastavit na rovince a sjet z kopce. Užijeme si to. Na konečné zastávce Powel už míříme na vyhlídku na autobusovém nádraží Salesfore.

To jsem na to zvědavá. Jdeme běžnou čtvrtí, kam už se turisti moc nehrnou. Dojdeme na normální autobusák a upřímně se tomu zasmějeme. Koukáme na autobusy a snažíme se dostat na střechu. Avšak to, co uvidíme na střeše nám vyrazí dech - botanická zahrada na střeše. Dětské hřiště a bufet a místo na koncerty. Fontána, která tryská podle toho, zda projíždí autobus a celek rámují vysoké mrakodrapy.

A přesně tohle patří mezi věci, co nás baví. Když někdo pojme věc netradičně. Už se připozdívá, jsme uťapkaní a je na čase návrat. Zlatým hřebem San Francisca má být samořídící taxík. Míša ho objednává v aplikaci. Sledujeme kudy projíždí.

První selfie s jiným taxíkem a třetí už je náš. Zážitek nás nadchne. Koukáme na automatickou navigaci, která nám ukazuje přesně x minut do cíle. Koukáme na obrazovku, která přesně vykresluje lidi, psi a další auta okolo. Nastavujeme spotify, bavíme se, fotíme se a moc si to užijeme.

Pustíme si americkou hymnu, čas příjezdu se nám trochu mění. Zkracuje se, či prodlužuje podle zácpy. Najednou se zastavíme pod dodávkou FedExu (americká pošta), která něco doručuje. Náš taxík stojí. Centrum podpory nám píše, že se snaží nás ze situace dostat. Po třech minutách se podaří prostor objet a už přišel čas vystoupit. Ještě poslední selfie a bílé autíčko s vrtulí na vrchu odjíždí.

My dobalíme věci, rozhodneme se opustit můj batoh Gemmu a zelenou košili a nějaké oblečení. Poslední procházka mlhou kolem Painted ladies. Uvařím v mikrovlnce rýžovou kaši s párkem, nu což vrchol kulinářského umění to není. Umyjeme se a uleháme. Poslední noc v USA.

17. až 18.8.

Jak mnozí víte. Nejsem dobrá v matematice a časové posuny pro mě znamenají jen čísla. Ráno máme budík na pátou. AI nám doporučila východ slunce nad San Franciskem. Jsme k tomu poměrně skeptičtí. Jenže. O náhody nebývá nouze. Sbalíme poslední saky paky a zanecháme v pokoji tři tašky odpadu. Auto schválně zůstalo špinavé, aby nikdo neměl tendenci jej vykrást. A tak to dobře dopadlo. Nasedáme. A jedeme. Na Twin peaks. Tady jsme v šest. Noc nahrazuje mlha. Středoškoláci se tu fotí asi na nějaké tablo. Mlha houstne.

Zkusíme vylézt alespoň na jeden z vrcholů. Tolik tu fouká, že to hned zabalíme. Východ se dneska nekoná a ten další bude kdoví kde. O půl sedmé vyrazíme s předstihem do myčky. Auto trochu vyluxujeme a opláchneme. Jelikož já mohu omývat a Míša oplachovat, schytám sprchu já i moje bunda. Levná sprcha za pět dolarů.

Stavíme se pro poslední láhev ledového kafe ze Starbucksu, koupíme nějaké liquid IV super hydrolity (přání do Čech) a vyrážíme na poštu. Zaujme nás mašina, která nám vytiskne známky. Trochu to projedeme, protože obrázkové by byli lepší než QR kód. Co už. Zas otázka, zda bychom tam lepili významné představitele. No, ale vytištěný QR kód se tam nevejde. Přepážce se nevyhneme. Pán nám poradí natolik dobře, že přelepí i půlku druhé strany pohledu (tu s fotkou). Pána rychle stopuji, přebírám situaci a nůžky do svých rukou a lepíme si to raději sami.

Je na čase přejet a vrátit auto. Hned si odchytneme zaměstnance a vesele mluvíme o tom, jak jsme jedno auto vrátili s plnou nádrží a že potřebujeme potvrzení na vrácení peněz. To nám vystaví, celou situaci konzultujeme i s AI. Na přepážce Míša mírně vysvětluje celý problém a když everything není okej, vstupuji do dění rychle a umíněně já. Bohužel, ať se všechny strany snaží dospějeme jen k reklamaci. Máme uzavřené obě smlouvy. Tohle řešení vlastně naplní, abychom nemuseli platit za čištění auta. Pán nám nakonec doporučuje obrátit se na zákaznickou linku. Šlo o 60$, tak uvidíme.

Jedeme zdarma nadzemkou na letiště až téměř na poslední zastávce vystupujeme. International terminal gate G. Doopravdy konec pěti týdnů jako nomádi po Americe. Tady zjistíme, že nám vlastně půjčovna auta nemá co vracet. Zaplatili jsme nádrž a tu jsme projeli. Marně hledám velkou ceduli, kdy nám otevírají přepážku. Jsou k dispozici pořád. Jdeme na check-in. Já ze sebe nejsem ani schopna dostat kam letíme. Najdu jen český překlad Mnichov. Paní chápe. Usměje se a vytiskne letenky (i když by to šlo i bez nich, ale chci si je nechat na památku). Snad se vejde váha našeho zavazadla. Přes 40 liber (a není to cena). Uf. 50 byl limit. Skrze security check neprochází malé batohy a jeden větší. Nic v nich neodhalí. Usuzuji, že za to může elektronika.

Čekáme u brány v pohodlných otočných sedačkách dvě hodiny. Rychle článek a průchod k letadlu. Nerudný zaměstnanec pořád něco vykřikuje. Dvě zavazadla. Pas. Stoupnout na kameru. Poslušně plním rozkazy, ukazuji pečlivě pas a i tak vyštěkne. Jděte. Další. Míša bojuje v letadle s batohy. Měří o fous víc než zavazadlový prostor. Tak vytáhneme igelitku se špinavým prádlem a je to. Rychle dopisuji článek a čekáme. Mou vinou se ztratí Míšovo korektury. Chjo. Nakonec díky půl hodinovému zpoždění přeci jen článek vyjde v San Fracisku. Nakrmí nás v jednu evropského času večeří. Zkoušíme spát. Jen to je trochu složitější. Každou hodinou letu přidáme jedno časové pásmo. Asi o půl čtvrté dostaneme snack. Buritto se mi zdá trochu větší svačinka. A kolem deváté dostáváme snídani. Kupodivu mi sladká polenta chutná. Koukám na obrazovku a?

Jsme nad Anglií! Už to bude. V 9:20 středoevropského času se ocitáme nad Evropou. Poměrně na čas přiletíme do Mnichova. Pro hodného letušáka Dereka to byl první let. Placák! Let proběhl v pořádku. (I když pořád u přistávání mám pocit, že nemusí vyjet kola.) Mnichovské letiště působí jako dobré bludiště.

Nakonec ještě přejíždíme vlakem mezi terminály. Rozhodně jsem čekala víc. Refill nikde a toalety jsou pro mě takové citlivé téma. Najednou se ocitáme v Praze. Letiště Václava Havla. Ruzyně. Batoh získáme na pásu za necelých deset minut. Za nedlouho přijede náš Pablomobil i s řidičem, kterého vyhodíme na metru a pokračujeme vyzvednout Ernýho. Erný se na nás netvářil, ale rychle zase přivykl. Chvilu jsme poseděli a pak už honem domů. Jedno vím jistě. Není pravda, že “Všude dobře, doma nejlíp.”

Nejlíp je jenom přesně tam, kde se cítíme šťastni. Někdy to je v Yellowstonu u Grand Prismaticu, jindy na zahradě doma a tu a tam jen u obyčejného šálku kávy v hamace. Ale o tom možná bude jiný příběh.