Slavíme 10 let

Sedáme do dalšího shinkanzenu a po necelých dvou hodinách vystupujeme v Ósace. Naše JR pass jízdenky fungují jen pro vlaky japonských drah a tak se je snažíme maximálně využít i po cestě po městě na ubytování. Potkáváme vlak celý pomalovaný hello kitty obrázky a my sami jedeme spojem vyzdobeným od hlavy až k patě místními jeleny.

Po cestě koupíme večeři. Hned před nádražím nabízí ve výloze sympatický chlapík zelné placky Okonomiyaki. Mezi Ósakou a Hirošimou panuje rivalita ve způsobu přípravy a tak chceme vyzkoušet, které chutnají víc nám. Za mě vede Hirošima, Marťa se přiklání víc k Ósackému způsobu. Na ubytování se dostáváme až večer kolem 9. Ještě pustíme pračku a usínáme s rozvěšeným prádlem všude po pokoji.

Dnes slavíme naše výročí. Baví nás to spolu už 10 let. Ráno proto vyrazíme do města na snídani. V krásné kavárně/pekárně si dáme výborný brunch a posedíme tam skoro až do poledne.

Poté se jdeme podívat na hrad. Uchvátí nás jeho masivní kamenné hradby a vodní příkopy. Vedle hradu se prodávají vstupenky do přilehlé zahrady. Koupíme si je a projdeme se po zahradě, ale je to trochu zklamání. Spíše než o japonskou zahradu se jedná o park s anglickým trávníkem a stromy. Dá se odtud ale vidět celkem hezky hrad. K němu se vydáme následně. Nejdříve se zařadíme do fronty, ale pak si to rozmyslíme a rozhodneme se návštěvu interiéru vynechat. Raději si v nedalekém automatu (kterých tu stojí v řadě asi 20) koupíme zmrzlinu a za rohem si jí dáme s pěkným výhledem na jezírko a hrad. Prohlídku zakončíme procházkou okolo pevnosti. Přes pár mostů a zdí se projdeme parkem až k metru.

Metrem se projedeme k dalšímu cíli: nákupnímu středisku Umeda, složenému z několika mnohopatrových obrovských budov. Jednou z nich se projdeme skleněným výtahem nahoru a dolů a pak už zamíříme do budovy Yodobashi Camera Multimedia Umeda. Tady se nám naskytne pohled do jiného světa.

Hned v prvním patře můžeme prozkoumat nespočet prodejen s fotografickým vybavením. Člověk tu sežene vše od foťáků a kamer přes osvětlovací techniku po brašny a další příslušenství. Marťa si přeje nový obal na foťák, protože starému zarezávají zipy. Dlouho vybíráme, ale ještě to chce čas a tak zkoušíme další patra. Postupně se prodíráme záplavou akčních figurek, lega, časopisů, kosmetiky, oblečení, her, puzzlí, televizí, praček, klimatizací, … Nahoře dokonce objevíme obchod s outdoor věcmi. Takový výběr značek, velikostí a materiálů jsme v Evropě nikdy neviděli. Dokoupíme vodní vaky, které nám z Evropy už nepřežili. Tady se ta stejná japonská značka prodává za čtvrtinu. V prvním patře si Marťa vybere pouzdro na foťák a pak sjedeme do podzemního patra. Konečně něco pro mě. Stovky metrů plných počítačových komponent, monitorů, notebooků a telefonů.

Nákupních center už máme dost a chceme ještě prozkoumat městskou část Dotonbori. Přivítá nás extrémně živá ulice plná neonových cedulí a lidí. V bočním zákoutí máme tip na podnik s výborným Ramenem. Chvilku počkáme venku na ulici a už nás zve hlídač dveří dovnitř. Dostaneme stoleček bokem od hlavního baru a v automatu si objednáme jeden Ramen s vepřovými žebírky a jeden s kuřecím. Asi jedno z nejlepších jídel naší cesty. Mňam.

Marťa někde objevila, že v Japonsku se kromě našeho výročí slaví 7. 7. také svátek Tanabata nebo také svátek hvězd a proto jedeme k řece Tosabori k mostu Tenjin na slavnost. Po cestě seženeme sekt a ovocné saké. V parčíku na ostrůvku pod mostem se vyvalíme do trávy a čekáme na soumrak. Otevřeme láhev a pak už pozorujeme modré LED koule, které tu na oslavu z lodí vyhazují do řeky. Půlka jich sice nesvítí, ale je to celkem hezká podívaná. Když lodi světýlka dojdou vyrazí po proudu a naběrákama jich zase hromadu vyloví a proces opakují. Dopijeme a spokojení se super dnem se vracíme na ubytování.

To hlavní z Ósaky jsme poznali a dnes se proto trochu vracíme. Dojedeme na nádraží a šinkanzenem popojedeme do města Himedži známého především svým hradem. Už z nádraží vidíme kilometr a půl vzdálený majestátní hrad Himedži, známý také jako "hrad bílé volavky". Dáme si k němu pěší procházku a za nedlouho už stojíme pod jeho hradbami. Pohybuje se tu celkem dost turistů, ale ve vnějších prostorech se dav celkem rozptýlí. Projdeme vnitřek hradeb (kvůli dřevěným podlahám se musíme zout) a pokračujeme do hlavní pevnosti.

Tady se koncentrace návštěvníků o dost zvyšuje. Prohlídky hradu tu vypadají o dost jinak, než u nás. Nábytek tu žádný není a tak v podstatě jen stoupáme patro za patrem dřevěnými místnostmi až nahoru. O tom k čemu místnosti sloužily, tu je pár cedulí, ale celkově to působí dost prázdným dojmem. Nahoře se nám naskytne celkem pěkný výhled a pak můžeme s davem zase klesat dolů. Užijeme si pár fotopointů a přesuneme se do blízké zahrady Koko-en, kam jsme zakoupili vstupenku spolu s lístkem na hrad.

V zahradě znovu obdivujeme japonskou preciznost a trpělivost. Skládá se z několika úseku oddělených zdí. Líbí se nám spojení chladivé vody, zeleného mechu, krásných stromů a bonsají, zlatých kaprů, kamenných stezek a dřevěných mostů. Občas se přižene déšť a my se schováme do jednoho z mnoha dřevěných altánků. Před jednou přeháňkou se uchýlíme do zahradní čajovny a zkusíme hutný zelený čaj matcha se sladkým dezertem. Užíváme si klid a milou obsluhu v tradičních japonských oděvech.

Po cestě na nádraží se stavíme ještě na oběd. Chvilku hledáme něco vyhovujícího až najdeme místo, kde podávají Unadon - grilovaného úhoře na rýží a moc si na něm pochutnáme. Ještě procházíme kolem obchodu, kde mají skoro vše za 300 yenů (45 korun) a Marťa si tam vybere k svátku hodinky, protože její staré už moc nesloužili. (Poznámka editora: "Ty hodinky fakt nestály 45 korun, spíš tak čtyřista.")

Na nádraží Marťa vyrazí pro svačinku, zatímco já chci rezervovat místa ve vlaku. Náš standardní proces mi naruší děda, co u automatů pomáhá. Proces, který nám většinou zabere několik minut má pán naklepaný za pár vteřin a už můžeme do vlaku jedoucího do města Kobe, kde se chceme podívat na večerní přístav. Nakonec se ale rozmyslíme, že nás to tolik nezaujalo podle fotek a pokračujeme stejným šinkanzenem až do Ósaky. Tam přesedneme na lokální vlak směrem na letiště. Zastávku před ním vystoupíme a jdeme se podívat na nedalekou pláž Rinku Marble plnou bílých kamenů.

Kousek odtud by se měl dnes konat lucernový festival na svátek Tanabata. Chvíli ho marně hledáme, ale nakonec se nám podaří najít správnou lokaci. K našemu překvapení tam ale pár lidí zatím staví stánky a asi se to teprve chystá. Na to, že to mělo začínat ve tři a je kolem sedmý, to vypadá že tu nejsme asi ve správný datum. Pláž se nám ale líbila a nelitujeme. Po cestě zpět trochu bloudíme, jak jet správným vlakem, který nás nebude s našimi JR pasy nic stát. Nejdříve sedneme do vlaku jiné společnosti, ale kontrola jízdenky probíhá až při výstupu a tak na příští zastávce sedneme na vlak zpět. Po chvíli čekání konečně najdeme správný spoj. Ještě jednou se cítíme trochu ztracení na příštím přestupu, ale milá Japonka nám v nějaké svojí aplikaci najde správný spoj včetně nástupiště. Znovu se ocitáme ve čtvrti Dotonbori a jdeme objevit něco k jídlu. Dnes nás zaujme stánek s omuricu - rýže ve vaječné omeletě s masem.

Objednáváme v automatu. Jídlo zvládneme, ale pivo nám automat nedá a vyhází nám spoustu drobných, jak kdybychom vyhráli někde v kasínu. Naštěstí můžeme zaplatit i kuchaři, když nás technika zradila. Vtipní kuchaři nám připraví dvě výborné porce. Baví nás, když vejce na omelety míchají kvedlačkou přidělanou na vrtačku. Projdeme se ještě nočním Dotonbori podél řeky a pak už sedáme na metro do hotelu. Dnes tu máme trochu rušněji a úplně dobře se nevyspíme.

Daří se nám vstávat rozumně a kolem 9 vyrážíme na vlak. Dnes žádný šinkanzen. I osobní vlak tu ale vyráží na čas a za chvíli už vysedáme ve městečku Nara. Z nádraží jdeme rovnou do ubytování. Paní s námi projde check-in, ale pokoj ještě nemá připravený (podle očekávání) a tak tu jen necháme batohy a těšíme se na kavárnu. Najdeme jednu s příjemným, dobře anglicky mluvícím pánem.

Na výběr má z několika druhů výborné kávy. Dost nám chutná a s pánem si povídáme trochu o cestování a Naře. Škoda jen, že kavárna je malička a proto tu máme 40 minutový limit, po kterém odcházíme na oběd a pak do parku. Tady už můžeme pozorovat první exempláře jednoho z hlavních důvodů návštěvy tohoto městečka: jeleny sika. Mají jich stovky, možná spíš tisíce.

Žijí tu volně v parcích a na ulicích, nechají se drbat a můžete je i krmit. Ve stánečku koupíme od babičky sušenky, ale ne pro nás, pro jeleny. Ti se totiž samozřejmě nemůžou krmit vším, ale jen speciálními krekry. Sikové jsou celkem chytří a tak se drží u stánku a rovnou o jídlo žadoní. Hned jim kousek dáme, poškrábeme je na hlavě a pokud jde o samce, necháme je trochu se o nás podrbat parohy. Zanedlouho okoukáme trik, že pokud se jelenovi pokloníme, často nám to oplatí. A tak se klaníme, krmíme a užíváme si zvířecí společnosti.

Nara ale nejsou jen jeleni, ale také svatyně a chrámy. Rychle se podíváme do pár menších, ale často chtějí vstupné a my zas nemusíme vidět každý. Rozhodneme se ale podívat do toho největšího jménem Tódaidži. V každé svatyni tu mají pramen s bambusovými nádobkami na vodu na očistu. Pro nás je to také lákavé osvěžení. Po opláchnutí nás čeká obří patnácti metrová socha Buddhy a další menší sošky v jedné z největších dřevěných staveb světa.

Opouštíme Tódaidži a přes spousty zastávek s jeleny a jednou na zmrzlinu (místní specialita čajová je delikátní) se dostáváme do svatyně Kishibojindo. Mezitím se celkem rozprší a rádi tu vezmeme za vděk ledovým čajem podávaným zdarma, než se déšť přežene. Nemáme tu úplně plán a necháme se unášet, kam nás nohy donesou a moc si po cestě užíváme mechové lesy, spousty jelenů a svatyní. Zvažovali jsme výlez na nedaleký kopec, ale moc se nám nechce a raději se zase věnujeme sikům.

Dál od turistů jsou trochu méně přežraní. Marťa si nedává pozor a jeden dychtivý jelen ji kousne do stehna, protože cítí z její kapsy sušenky. Naštěstí jen jemně a na pohotovost nemusíme. Den nám rychle uplyne. Zkrmíme poslední zbytky sušenek a vrátíme se na hotel. Ochutnáme místní saké a dáme si sushi. V krásném pokoji se výborně vyspíme.

Ráno se sbalíme, nasnídáme a vyrážíme na nádraží. Po cestě nás malém porazí splašený jelen, který se asi omylem dostal do provozu a teď zběsile běží zpátky do klidu parku. A my? My sedáme do vlaku…